Cesta do Argentiny 1.

8.5.2008 Marky - odlet

3 - 2 - 1 - START!

Tak jsme se s Lackem alespoň virtuálně přes telefon propojili na letišti, každý sice někde jinde (měli jsme jiné lety), ale na společné cestě, za společným cílem - tedy bye bye a sejdeme se v Buenos Aires. No přátelé, jak často se něco takového děje, možná jednou, maximálně dvakrát za sto ..... dní??? hihi

A tak i má cesta na Hurá Tramtadadá / Love Tour 2008 začíná. No a to velmi významnou událostí - světovým setkáním HT koordinátorů, právě v Jižní Americe. Píšu z letadla, kde trávím přes 20 hodin a už teď mě pěkně brní zadek :-)

Ale taky se vážně moc těším, ve spoustě rovinách mě čekají opravdu nové věci. Aby ne, když tu máme tu Novou Zemi. A tak se i mé konce potkávají s novými začátky. Říkám si - kolik nových tváří, kolik potkání se s posly z nových zemí.. a taky abychom o té naší báječné české co nejlépe poreferovali.

Tedy já budu zářit a Lacko bude přítomný :-))

Jo a pak také samozřejmě řekneme, že se nám to všem společně daří díky tomu, že víme, že: Krásně je na světě, to je krásný den!

 8.5.2008 Laco - odlet

Markétin telefonát mě zastihl v Praze, právě jak jsem vystupoval z vlaku a řítil se s dvěmi baťohy do metra. Asi se chtěla ujistit, že jsem nezapoměl že dnes letíme, sice každý zvlášť, ale srdcem spolu do Argentiny. Samozřejmě mi proto ujel jeden spoj, ale říkám si - nevadí, mám víc jak dvě hodinky času. Kdo si neumí představit cestu na Ruzyň jinak než taxíkem anebo soukromým autem, toho ubezpečuji, že cesta vlako-metro-autobusem je jednak stejně rychlá a jednak má svoje osobité kouzlo, protože můžete pozorovat všechny ty lidi, kteří někam cestují, a všichni mají v očích ten "cestovatelský pohled" upřený někam do dáli...

Všechno jde jako po másle. Na Zličíně si kupuji pivo, a pak linkou č.100 rovnou až před terminál. Letecké společnosti sice doporučují být na letišti dvě hodiny před odletem, ale na Ruzyni půlhodinka úplně stačí. Nasedám do moderního airbusu A319, české aerolinky nakoupili několik těchto letadel pro krátké lety - šetrné, moderní, komfortní... Motory téměř nejsou slyšet, nekecám. Až na tu vzdálenost mezi sedadly, vždyť to znáte. Průměrná výška populace se za posledních 100 let zvýšila o 10%, ale výrobci čehokoliv tento fakt ignorují...

V Madridě mám skoro 5 hodin času. Co tam budu dělat?? Ale i když má člověk 5 hodin času, může letadlo zmeškat, pokud neví, že neodlétá z toho samého terminálu. Bylo mi divné, že ten můj let není uveden mezi ostatními lety, říkám si, to je nějaký divný panel, našel jsem teda jiný, větší, a hledal... taky nic. Říkám si, chyba software, chvíli jsem tedy čekal, zda se tam neobjeví a když se začaly objevovat lety na příší den, začal jsem být mírně nervózní. Tak jsem se nakonec zeptal. Podle zásady: muž se ptá až tehdy, když vyčerpal všechny ostatní možnosti. Nejdříve černocha - odkud že odlétají letadla do Argentiny. Poslal mě do podzemí, prý mám nastoupi na vlak (!) a jet na jiný terminál. Tak jsem jel. Na dalším terminálu jsem se hned pustil do pátrání po svém letadle, ale bez úspěchu. Nelenil jsem a zeptal se, tentokrát slečny, na moje letadlo. Vyžádala si můj lístek a řekla: pane, vy jste přiletěl z Čech? Jo, tak to jste přiletěl na terminál 4, teď jste na terminálu 4A a potřebujete se dostat na terminál 1 (**** černoch)(cenzura - M). Tak se vraťte vlakem... atd, nebudu to všechno popisovat, ale cca za hodinku jsem byl na svém terminálu. Madrid má totiž vážení 4 terminály, které jsou od sebe vzdáleny několik km. Na svém terminálu nasedám do Boeningu 747, vytahuji notebook a píšu první část reportáže. Záhy však tuhnou moje rysy a já upadám do nepokojného spánku...

Boening 747 je obrovský, starší než evropský airbus, což se projevuje třeba zvětšeným hlukem při letu. Letíme ve výšce 11km rychlostí 957km/h a teplota vzduchu je -60C - všechno můžete sledovat na vestavěných obrazovkách v letadle, dokonce i naši aktuální polohu podle navigačního systému. Čas do přistání je 10 a půl hodiny... počkat, vzpomínám si jak jsem se Žanetce chlubil, že můj let bude trvat 5 a půl hodiny, velice se divila, že mám ak rychlé letadlo, ale zřejmě jsem zapoměl přičíst 5-ti hodinový časový posun :-) Za chvíli nám tam pouští takový ten propagační film o Argentině, raději si dám do uší sluchátka a pouštím vlastní muziku. Za chvíli jsme už nad širým mořem, světla posledních měst pohasla a my se balíme do hluboké tmy. Letadlo je zaplněné tak z poloviny, a tak se všichni postupně roztahují na vedlejší volná sedadla a ukládají se k spánku...

Vzbudily mě divné zvuky. Ležím totiž hned u "kuchyňky", kde se připravuje snídaně. Pomalu se probírám a dívám se z okénka - jsou 4 hodiny ráno, kolem tma jako v ranci, ale pod náma vidím světla. Podle údajů na obrazovce letíme nad Brazílií. Aááá pozor - nese se snídaně! Čaj nebo kafe, máslo, džem, jogurtík a k tomu rohlík, vlastně půlrohlík, no vlastně jenom takový malý kousek. Už se těším na pořádný dlabanec!

V Buenos Aires přistáváme o 5 minut dříve, vím že mám spoustu času než přiletí Markéta z Atlanty. Ani nehledám člověka, který nás má čekat na letišti, určitě dorazí až k jejímu letadlu. Otevírám knihu Esence a začtu se do ní. Občas zvednu zrak a pozoruji lidi kolem, jak se vítají - jeptišky, kterým přijela řádová sestra až odněkud z Ameriky, muži, ženy, všichni se objímají a líbají, tady je vřelé přijetí zákonem. Aspoň nebudeme vypadat divně, když se budeme navzájem vítat, říkám si. Než přiletí Markéta, tak zkouším vyměnit peníze. Nejlepší prý je to ve státní bance, je sice otevřená, ale úředník hlásí "el sistema está estropeado", zkrátka "sysťéma ňerabótaet". To jsem už začal tušit problémy, připadalo mi to jako u nás kdysi za socialismu, a další zkušenosti to měli potvrdit.

9.5.2008 - setkání

Když jsem uviděl Markétu, počkal jsem, až najde našeho argentínského přítele. Říkal jsem si, nač se namáhat, když stejně bude hledat, no ne? Našla ho takřka hned, zvítali se objetím, ale on ji začal najednou tahat někam úplně jinam a tak jsem vyrazil za nima, abych naši milovanou Markétu ochránil před chtivým argentincem. Dohonil jsem je u okénka taxislužby, kde náš přítel něco domlouval, tak jsem se s ním zvítal i já, načež jsem zjitil, že neumí ani slovo anglicky a že to je regulérní taxikář. Nu což, nevadí, hlavně že Markéta byla zachráněna!

9.5.2008 - cesta z letiště

Taxikář nás dovezl až před vchod hotela. Tam nás už čekali Mario, Gustavo a Ana, styční důstojníci cestovní kanceláře, která měla na starosti ubytování příchozích. Zaplatil jsem nekřesťanské peníze ($45) Gustavovi, který objednal taxík, a v duchu si říkal: To máš za to, žes chtěl ušetřit. My jsme totiž neznajíce místní situace chtěli mít zaplaceno co nejvíce věcí předem - letenky, hotel, odvoz z letiště a pod., a tak jsme požádali cestovní kancelář, abychom udělali jeden převod peněz na jejich účet, ze kterého by se pak všechno platilo. Chyba lávky! Nejlevnější je dostat se do Argentiny s balíkem dolarů v kapse a pak si všechno platit až na místě. Teď už víme, že se dá dostat na letiště za desetinu ceny, a zpáteční cestu si určitě zařídíme už sami. Největší "nepříjemnost" nás ale čekala v hotelu, protože bylo 8 hodin ráno a náš pokoj měl být hotov až ve tři. Ve tři?? To snad nemyslí vážně? Podívajíc se na Markétu jsem v duchu odhadoval, zda odpadne teď nebo až za 10 minut, ale ona hrdinně vstala a řekla: to nevadí, jdeme se najíst. Ale nejdřív musíme vyměnit peníze. Místní znalkyně Ana nás zavedla do banky, kde měli dokonce ještě výhodnější kurz než ve státní a tak to byla pro mě alespoň nějaká náplat na předraženou cestu z letiště.

9.5.2008 - hotel

Prý tříhvězdičkový. No, byl jsem v mnoha hotelích, a 3* se představuji jinak. Ale hlavně že máme na pokoji Internet! Můžeme dokončit naši prezentaci pro GC, já dodělám ten balík úkolů, které na mě čekají už od ledna a během doby vám můžeme posílat zprávy z naší cesty! Nejdřív se ale mého notebooku zmocnila Markéta, zapla Skype a to jsem věděl, že se dnes už na počítač nedostanu... A tak jsem byl vděčný, když u našich dveří zazvonil zvonek a vešel, vlastně vjel (kdo neví, Gabriel je na vozíku), samotný koordinátor HT Argentiny, Giro Gabriel Avruj - úžasný to superman. Probrali jsme všechny věci (no všechny... hihi), které jsme prožili od posledního setkání v Portugalsku a nakonec si s ním domluvili společnou prohlídku města.

10.5.2008 - druhý den

Budím se jako obvykle před sedmou. Venku je ještě tma, ale město se už pomalu probouzí do nového dne. Jakou činnost zvolit, abych nevzbudil Markétu? Zapínám tedy počítač a píšu část reportáže. Když se chci ale připojit na Internet, tak nefunguje. Aha, asi mají výpadek, tak to zkusím později... Mezitím volají z recepce, na kdy že to chceme tu snídani. ANO vážení, snídaně až do postele. A jelikož když máme jídlo, nic nás nenutí jít ven, už víme, jak strávíme tento den - v posteli!

------

Odpoledne: s Marky není žádná řeč. Truchlí... asi po čechách... ale fest, kdo to má vydržet. To jsem zvědavý, jak to vydrží do srpna. Doufám ale, že jí to brzo přejde. Přece jenom je to statečná holka. Zadal jsem jí různé pracovní úkoly, protože práce šlechtí a léčí, a jdu běhat. S foťákem.

11.5.2008 - třetí den

Byli jsme s Gabrielem na prohlídce města. Gabriel má nového řidiče. Peruánec. Nejsem si jistý, zda má vůbec řidičák. Ufff, přežili jsme. Bourali jsme jenom jednou. Jinak pracujeme na prezentaci, ale to nám jde jedna báseň, protože prezentovat náš HTým nám dělá velikou radost....No vždyť sami víte :-))

Zdraví Laco a Marky,

Hotel Sures Belgrano Suites

Buenos Aires,