Zahrada

Už několikrát v životě se mi stalo, že jsem se dostal na zvláštní místo, kde mi bylo hodně dobře, cítil jsem se v bezpečí a přijímán takový, jaký skutečně jsem a kde jsem mohl naplno být tím, kým skutečně jsem. Takovými tam totiž byli všichni. Až poté jsem se dozvěděl, že to duchovní místo se jmenuje Zahrada. Marně jsem jí hledal na zemském povrchu, je totiž neviditelná, ale od té doby, co jsem byl uvnitř, naprosto nepochybuju o její existenci. To místo, Zahradu, jsme vytvořili naším propojením. Byli jsme spolu a najednou TO vzniklo nebo jsme si uvědomili, že TO existuje, něco společného, něco, co nás přesahuje a obklopuje, něco, co nás naplňuje. Ti, co to prožili, ten stav popisují jako vědomí jednoty, sounáležitosti, propojenosti mezi lidmi, harmonie a hlubokého míru, ze kterého tryská obrovský gejzír radosti, lásky a tvořivosti. Vnímali jsme to celým tělem a ten prožitek prostupoval celým naším životem. Nikdo, kdo jednou vstoupil do Zahrady, do toho hlubokého propojení s lidmi, na ty chvíle nezapomene.

Tohle místo pro mě není samozřejmé, Zahrada není jakýkoliv kus země. Vnímám jí jako kus nebo část svého života, ale zatím ne jako život celý, chvíli jsem v Zahradě a chvíli mimo, díky tomu si můžu uvědomovat rozdíly mezi životem v Zahradě a venku a díky tomu také můžu tvořit Brány, kterými mohou do Zahrady vstoupit další lidé.

Popisuju to místo jako Zahradu a má spoustu společných rysů se zahradami, které známe ze Země, ale vnímám jí spíš jako velký park u zámku než jako zahrádku s mrkví a cibulí (ale to neznamená, že v nějakém mě neznámém koutě by nějaká duchovní zelenina nemohla růst). To, co popisuju, je jakási energetická struktura ve vyšších dimenzích a pro jejíž popis prostě nemám slov a tak si tvořím svůj vlastní slovník. Ale zdráhám se svůj popis nazvat metaforou reality, spíš si připadám jak husita, který má popsat letadlo. Popisuju reálný objekt slovy, které v našem kontextu používáme na popis něčeho jiného.

Pro lepší pochopení toho, čím Zahrada je, občas píšu také o tom, čím Zahrada není. Tak jako není celá pozemská krajina zámeckým parkem, není Zahrada vším v duchovním světě. Má svá specifika, odlišnou strukturu od ostatního nebo jiné zákonitosti.

Zahrada například není Školou, i v duchovním světě existují Školy, ale jsou to jiná místa než Zahrady. V Zahradě neprobíhá žádné vyučování, duše do ní nechodí proto, aby se vzdělávaly nebo aby někoho samy učily. Proto v ní nejsou ani žáci ani učitelé, neprobíhají v ní žádné semináře, lekce ani kurzy. To ovšem neznamená, že se tam duše nemůže mnohému naučit, právě naopak. V Zahradě je spoustu zajímavých dušiček, od kterých se může zvědavá dušička hodně dozvědět. Ale učí se ona sama, ze svých vlastní pohnutek a svým vlastním způsobem a není záměrně vyučována.

Zahrada také není Nemocnice a nikdo tam nikoho neléčí ani neuzdravuje, lidé v ní se nedělí na léčitele a nemocné ani na doktory a pacienty, neprobíhají tam žádné terapie ani léčebné kůry. Přesto pobyt v Zahradě je velice ozdravný, protože zdravá je celá Zahrada a kdo chce, může v ní odložit své bolesti či nemoci a načerpat sílu z pramene zdraví.

Co se tedy dá v Zahradě dělat? Naprosto všechno, probíhá v ní Život, Zahrada žije, duše v ní žijí, někdo tančí a zpívá na louce, jiný sedí tiše v meditaci pod mohutným stromem, další se opaluje na sluníčku, v noci se vyprávějí příběhy u ohně. Maluje se a sochá a staví a boří a plave a běhá a miluje. Jsme prostě spolu, dotýkáme se a sdílíme své životy. A tak společně tvoříme tu Zahradu, my sami jsme tou Zahradou a Zahrada je námi.

Ta Zahrada není daleko, je otevřená a lze do ní vstoupit mnoha Branami. Brány jsou dalšími energetickými objekty ve vyšších dimenzích a umožňují vstup do určitých oblastí duchovního světa. Spojují fyzikální svět s těmito místy, umožňují nám vstoupit do těchto míst i v našich fyzických tělech a prožívat například Život v Zahradě. Mám záměr tvořit právě takové Brány a pozvat zkrze ně další lidičky do Zahrady.

Seděl jsem jednou v té Zahradě a byl trochu smutný, protože jsem zrovna kolem sebe neviděl žádné lidi, kamarádi se rozprchli do všech koutů a zkoumali Tajemství Zahrady a já zůstal pod stromem sám. Ale v tom mě obklopilo Zlaté světlo, milá dušička, se kterou se dobře povídá. Byla nadšená Zahradou, kde se nemusí nic a může se všechno, co chce prožívat srdce. Byla to pro ní obrovská úleva a velká změna oproti světu venku plném slov, řečí a myšlenek, soudů, trestů a odmítání. Povídali jsme si o tom, jak jsme se dostali do Zahrady, ona zkrze hluboké přijetí svého nemocného těla, já s přáteli ve víru Kruhu srdce a tehdy jsme objevili co máme společné. Je to hluboká potřeba autentických prožitků a vnímání sebe sama v těle zkrze kontakt s ostatními lidmi. Je to hluboká potřeba obejmutí, přitulení a Doteků.

A právě Doteky jsou jednou ze vstupních Bran do Zahrady. S nadšením jsme je začali se Zlatým světlem tvořit. Brána je událost, je to přímý prožitek a je postavená tak, že vede k propojenosti lidí, kteří během ní prožijí duchovní kontakt sami se sebou i s druhými lidmi a právě zkrze tento prožitek vstoupí do Zahrady nebo si uvědomí, že už v ní jsou. Brána není seminář, není to ani léčebná seance, v Bráně neprobíhá žádné školení ani léčení, je to čistý Život. Takovou Branou jsou i Doteky, kdy se dotýkají duše, srdce i těla. Doteky jsou plné obejmutí a pohlazení, procházíme během nich uličkou lásky, vnímáme se navzájem, sdílíme své životy, tvoříme pelíšek dušiček. Dáváme si navzájem to, co chceme přijímat. Ty doteky jsou léčivé ačkoliv tam nejsou léčitelé a díky jim se i dozvíme mnoho věcí o sobě, ačkoliv nemáme učitele.