Systém vzájemné podpory

Tenhle systém není žádnou novinkou, není to nic, co by dosud neexistovalo a rozhodně si nedělá nárok na originalitu. Přesto o něm možná slyšíte poprvé v životě, ale, doufám, že ne naposledy. Tenhle systém je sakumprásk obšlehnutý od ŽIVOTA. Spousta lidí si myslí, že v našich životech příliš vzájemné podpory není a že není tedy co opisovat. Ale já neopisuju od života, ale od ŽIVOTA.

Lidská společnost si vytváří spoustu systémů, ekonomický systém, politický systém, globální systém, společenský systém atd. Pod těmito pojmy si už něco konkrétního představíme, protože s nimi máme zkušenosti. Ekonomický systém funguje třeba následovně: pracuju pro nějakého člověka a ten mi dává za mou práci peníze a to, co vytvořím, používá sám nebo to prodá se ziskem dalším lidem, já si pak od jiných lidí koupím věci, které potřebuju k životu. V současném politickém systému to funguje následovně: vyberu si člověka nebo skupinu lidí, kterým důvěřuju a ti mě zastupují a na základě toho, co si myslí, že chci, vytvářejí pravidla (zákony), kterými se pak musím řídit. Globální systém pak říká, které státy jsou bohaté, které chudé, kdo jsou naši přátelé a kdo nepřátelé a podobné věci. Ve společenském systému má každý z nás spoustu rolí, otec, matka, syn, vnuk, žák, učitel, přítel, soused, pacient, lékař atd. A s každou touto rolí je spojeno jisté očekávání lidí kolem nás o tom, co budeme dělat nebo co dělat nebudeme.

Takto funguje lidský život od nepaměti, takto si ho lidé stvořili a berou ho jako zhůry daný. V těchto systémech není moc vzájemné podpory, spíš se setkáme se zneužíváním moci, vykořisťováním, podvody, násilím atd. Tohle pomocí dosavadních systémů tvoříme. Ale je to opravdy to, co tvořit chceme? Ekonomický systém tvoří obrovské boháče a na druhé straně miliardy chudáků, nezaměstnané a zloděje,znečišťuje a ničí životní prostředí, politický systém rozděluje lidi na levici a pravici, vytváří tisíce nařízení a zákonů, pod trestem nás nutí dělat věci, které nás vůbec nebaví a jejich užitečnost je sporná. Globální systém produkuje války, uprchlíky, jaderné rakety. Výsledek našeho tvoření pomocí společenského systému jsou stresovaní a frustrovaní lidé, nemocní na těle i na duchu, se špatnými mezilidskými vztahy končícími vraždami. Je to spousta jevů, které se nám nelíbí a o kterých jsme si dosud mysleli, že jsou důsledem něčeho, co nemůžeme ovlivnit. Ale čím dál víc lidí si uvědomuje, že to tak není.

Měníme své představy o Životě a Bohu a v důsledku toho si uvědomujeme, že můžeme změnit i svůj život, že zde není nic, co by nám bránilo tvořit to,co opravdu chceme. Naše dosavadní představy byly založeny na doktríně separace, tady jsem já a tady je Bůh a mezi námi je nepřekonatelná propast, a tahle představa se pak promítala do všeho v našem životě, tady jsem já a tam jsou ostatní lidé, tady jsem já a tam jsou SYSTÉMY. Bůh, lidé i systémy jsou tedy něčím mimo mě, něco, co nemůžu ovlivnit. Ale teď si uvědomujeme, že všichni jsme jeden, že jsme hluboce propojeni a že vše, co prožíváme, je naším výtvorem. A pokud se nám to nelíbí, můžeme to změnit.

Každý z nás se občas dostane mimo systémy lidské společnosti, civilizace je daleko, žádní lidé na dohled, aby člověk musel hrát nějakou roli, nemusí nic pro nikoho dělat, ekonomika, politika či společnost jsou někde za obzorem. Zůstal jen les, Slunce, čistý vzduch, stačí se jen dívat a dýchat. Mysl i srdce jsou čisté, starosti a problémy odpluly, protože tady jsou naprosto nedůležité. Co v takové chvíli prožíváme, co tvoříme? Je tam klid, štěstí a harmonie, prožíváme pohodu, uvolnění a souznění s přírodou. A každý si říkáme, kéž by to tak bylo napořád, kéž bych se nemusel vracet do toho hrozného světa. V takové chvíli si to říkáme VŠICHNI. Když jsme sami se sebou, chceme prožívat radost, lásku a soulad, chceme ze sebe dávat druhým to nejlepší a nejkrásnějí, ale pak se vrátíme k ostatním lidem a tvoříme peklo. Proč? Proč si ten život děláme navzájem tak těžký? Myslíte si, že jste asi jediní, kteří chtějí lásku a mír, kdežto ostatní vás chtějí nenávidět a zničit? Myslíte si, že jste jediní, kdo chce pohodu a harmonii, kdežto ti kolem chtějí hádky, konflikty a války? Myslíte si, že jste jediní, kteří chtějí dávat nezištnou absolutní lásku, kdežto ostatní chtějí jen brát a krást? Zeptali jste se někdy druhých, co opravdu chtějí? Zkuste si chvíli nevymýšlet, co si asi tak druzí přejí a rovnou se jich zeptejte.

Ptám se pořád, ptám se každého, koho potkám, co opravdu chce v životě prožít, co je pro něho opravdu důležité. Ptám se lidí různého věku, vzdělání, společenského postavení, mužů i žen, každý z nich je osobitý, jedinečný, přesto si jsou jejich odpovědi podobné. Jakoby to nejdůležitější v životě bylo pro nás pro všechny stejné. Chceme milovat a být milováni, chceme dávat a přijímat, chceme naslouchat a být vyslyšeni, chceme důvěru, podporu, pozornost, chceme lásku, radost, štěstí, chceme tvořit, chceme být s lidmi, chceme být sami sebou, chceme žít na planetě s nejlepšími podmínkami pro život. V hloubi duše chceme všichni to samé, ale nevíme to o sobě navzájem. Přišel čas konečně si to říct a podpořit jeden druhého.

Pro spoustu lidí jsou tahle přání jen nesplnitelným snem, chimérou, nedosažitelným ideálem. Rádi by to všechno dostávali, ale myslí si, že jim to nikdo nedá. Potřebují to k životu, ale nemohou to dostat, rozhodně ne bez toho, aby o to bojovali, přetahovali se o vše s druhými lidmi, protože nikdo se ničeho z těch věcí nevzdá dobrovolně. Myslíme si, že druhý člověk nám nedá lásku jen tak, bez ničeho. Musíme se snažit, abychom si jeho lásku zasloužili, musíme zhubnout, vydělávat víc peněz, pomáhat mu, dávat mu dárečky a až po téhle práci máme nárok na to být milováni. Ale také to platí naopak, protože si myslíme, že láska je obchod, takže i ten druhý se musí snažit, aby si naší lásku zasloužil. A pak, zrádce jeden, začne švindlovat. Chce od nás dostávat víc než dává, tak začíná boj o lásku. A je to opravdová válka, ve které jsou mrtví a zranění, rozbité domovy a plné sirotčince. Tahle válka zuří v celé naší civilizace a je v ní mnohem víc obětí než v Iráku. Opravdu tohle chceme prožívat a tvořit? Kam jsme se to dostali od lásky a radosti?

Můžeme to udělat jinak? Chceme to dělat jinak?

Je to válka o zdroje, politici nás přesvědčují, že nejhodnotnějším zdrojem, o který se bojuje, je ropa. Ale boj o ropu je jen projekcí boje o jinou „surovinu“, které je prý nedostatek, o lásku. Vytvořili jsme svět, kde je nedostatek lásky, každý jí prý v sobě má jen kapičku a moc dobře si musí rozmýšlet, komu jí dá, protože když mu ji ten druhý vezme, nezůstane mu nic, jen prázdné srdce, žal a hořkost až do konce života. Leda, že by tu lásku člověk zase ukradl někomu dašímu, lstí ho obalamutil, ošálil a sebral mu tu kapičku lásky, kterou má. Druzí lidé se ale brání, obzvlášť pokud už byli obalamuceni jednou, tak to zkoušíme na ty neznalé, na děti. Ty se rodí plné lásky, přetékají ji, láskou úplně září, proto jsou lákavým zdrojem a neumí se bránit, dávají tu lásku každému na potkání a my sajeme a zneužíváme jejich dobrotivost, tak dlouho bez toho, aby dostali na zpět adekvátní dar, až přestanou cokoliv dávat, zastaví ten proud a my jim řekneme, že lásky je prostě na světě nedostatek a že se musí hodně snažit, aby někde nějakou urvali. Musí se přetvařovat, protože takoví, jací skutečně jsou, je nikdy nikdo rád mít nebude, musí se chrátit před druhými ldmi, aby jim jejich lásku nesebrali a musí se naučit jak lstí a podvodem dostat to, co potřebují, lásku.

Mimochodem, všimli jste si? Děti!!! Rodí se plné lásky, přetékají jí a láskou úplně září. Všichni je milují a naše láska je jediný cit na který reagují a my je milujeme bezpodmínečně ať křičí nebo se pokakají a dáváme jim to nejlepší co máme a nečekáme nic nazpět, máme radost a ony k nám mají absolutní důvěru. Každý z nás byl kdysi dítětem, všichni jsme se narodili plní lásky, přetékali jsme jí a láskou úplně zářili. Všichni nás milovali a jejich láska byla jediným pocitem na který jsme reagovali, všichni nás bezpodmínečně milovali ať jsme křičeli nebo se pokakali, dostávali jsme do nejlepší a nemuseli nic dávat nazpět. Měli jsme radost a absolutní důvěru. Ale pak se něco stalo, něco, co nás strašně ranilo a co nás bolí ještě teď, ta láska zmizela, zmizela důvěra a my začali dostávat jen to nejhorší, strach, bolest, nenávist. Proboha, co se to stalo? Chtěli jsme bezpodmínečně milovat a být milováni, ale místo toho začala mít láska kolem nás spoustu podmínek. „Až začneš dělat to, co chceme, budeme tě mít rádi,“ v milionech obměn slyšel tuhle větu každý z nás. Láska, kterou bytostně potřebujeme k životu začala být nedostupná bez naší snahy. A tak jsme se začali snažit dostat to, co potřebujeme, začali jsme se přetvařovat, protože jsme se báli, že takoví, jací skutečně jsme, nás nikdo mít rád nebude. Dělali jsme to, co po nás chtěli druzí, abychom si jejich lásku zasloužili. A tak, jak jí podmiňovali oni, začali jsme i my sami podmiňovat svou vlastní lásku. Zastavili jsme ten proud, který tryskal z našich srdcí, až tam zbyla jen malá malinkatá kapička lásky. A to, co jsme se naučili v dětství, děláme dosud.

To, co teď děláme, je návrat do dětství, vracíme se zpátky k tomu tryskajícímu prameni bezpodmínečné lásky, se kterým jsme se narodili. Ten pramen v nás stále je, je zanešený našimi strachy, myšlenkami a příběhy, které vyprávějí, jak těžké je se k tomu prameni dostat, myslíme si, že snad ani neexistuje nebo že nemáme nárok se z něho napít, bojíme se toho, co z pramenu vytryskne, protože jsme uvykli těžkému světu kolem nás, kde nic není zadarmo a za všechno se tvrdě platí. Ale my už to víme, my jsme ten pramen, my jsme ta láska, my jsme ten zdroj, je v srdci každého z nás.

Možná tomu nevěříte, protože na lidech kolem vás žádnou lásku nevidíte, ani rodiče, ani partneři vám jí nedávají tolik, kolik byste chtěli a potřebovali. A kolik lásky dáváte vy jim? Ne příliš? Jen tolik, aby se neřeklo? Aby neutekli? Jen tolik, kolik dostanete vy od nich? Jen tolik, kolik si zaslouží? A kolik lásky si zasloužíte vy sami? Také ne moc? Kolik lásky tak dáváte sami sobě?

Dokud jsme si mysleli, že zdrojem lásky, kterou vnímáme, jsou lidé kolem nás, snažili jsme se získat lásku od druhých. Jedině jejich láska dokázala zaplnit prázdnotu našeho srdce, naplnit náš život smyslem. A náš život se hroutil ve chvíli, kdy tahle cizí láska zmizela. A tak jsme hledali dál, další a další partnery, kteří by dali smysl našemu životu a svou lásku našemu srdci. Další krach byl vždycky nevyhnutelný. Nikdo jiný nemůže zaplnit tu prázdnotu, dokud jí nezaplníme sami. Láska mizí v našich srdcí jak v nenasytných černých dírách a my chceme od ostatních stále víc a nenávidíme je, když nám nedají to, co potřebujeme k životu, lásku. Nenávidíme sami sebe, že nedokážeme dostat od druhých to, co potřebujeme. Zbyla jen nenávist, ale my chtěli přece prožívat lásku a radost? Kam zmizeli? Kdo nám je vrátí?

Nadešel čas něco změnit. Nikdo nedokáže změnit jiného člověka a ani já se nesnažím změnit vás. Jediného, koho můžu změnit, jsem já sám, můžu změnit svůj pohled na svět, na život, můžu změnit to, co chci prožívat, jak se chci cítit, co chci tvořit, s kým chci být. Můžu změnit svá přesvědčení o tom, jak funguje vesmír, společnost, civilizace.

Kamil Krbálek