splutí řeky Moravy a grilovačka v Bukovanech

Sedám k notebooku, naše dítka a moje milovaná Lucinka spí a já mohu v klidu psát. Ve vydlabané kůře pomeranče plápolá svíčka,nápad to převzatý z Facebooku, ach ta dnešní doba, ve sklenici se laskavě převaluje zbytek růžového vína a do uší se linou Gipsy Kings.

Podařený víkend, přátelé. S HT jako vždycky. Akce svým mokrým charakterem plynule navazovala na červnové splouvání řeky Berounky.

Poprvé… jsem nasedl do Pendolina. Cestování zcela pohodlné a příjemné, stewardka půvabná a na českodrážní poměry překvapivě usměvavá. Ale k věci…

Olomouc, hanácká a plochá metropole. Jojo, je tu krásně. Jak se příměstským busíkem blížím k vesničce Bukovany, vyjedeme trošičku do svahu a rázem máme překrásný výhled na město, přičemž slunce se právě chystá zapadnout a vytváří nad městem až mystickou atmosféru.

Naše milá hostitelka Daniela má v držení krásnou stavbu, několik původně hospodářských budov seskupených kolem dokola tvoří krásný dvůr, roste na něm tráva, dva stromky (jabloně?) a dá se na něm skvěle hrát badminton a házet létajícím talířem. Ovšem vrcholem prvního pátečního večera měla být grilovačka. A myslím, že také byla, mňam. Masa mohlo být klidně více. Úlohu třešničky na dortu sehrála plněná, taktéž grilem opečovaná rajčátka. K čepování bylo pivečko a druhý náš milý hostitel Laco se starostlivě staral, aby poctivě protékalo našimi vysušenými hrdly. Co bylo také milé, bylo mé zjištění, že Laco má nejen syna, ale i dceru. A ta měla přítele, který vždy věděl, jak se mají připravit dobrá jídla.

Něčí ochotní kamarádi, ten blonďatý chlapík a pěkněštíhlá bruneta (nemám paměť na jména, promiňte mi), dovezli z půjčovny gumotexové lodě, nafoukli jsme je a byli jsme „ready“.

Po setmění došlo i na kytary a osvědčené muzikantské duo László&Schmidt. Vesele se klábosilo, o čem, ví Bůh.

Sobota, den druhý. Na nastávající den jsme se perfektně naladili společnou velkou snídaní u jednoho stolu, svá jídla jsme vydali na pospas druhým a tak jsme se pěkně navzájem podělili a propojili.

Poprvé… ochutnávám řeku Moravu jako vodák. Nejdřív se my vodáci musíme hodinku cesty oklepávat v nákladním prostoru dodávky onoho sympatického blonďatého chlapíka, kterážto za sebou táhne přívěs s nafouknutými barakami. Výprava zahrnuje šest lodí, zhruba dvojnásobný počet více či méně duchovně laděných vodáků i tři odvážné děti (synek Kročových, dcerka Daniely a její kamarádka).

Startujeme tuším v Moravičanech, trasa vede krajinou Litovelského Pomoraví, jak teď koukám do mapy, a končí v Litovli, ještě před Olomoucí. Mým háčkem je Luboš Dáňa. Sice má svou hlavu, ale je v pohodě. Pádluje poctivě, i když po moravsku. Svítí nám slunko, voda líně teče, ale baraky po ní kloužou hladce a plaší mé obavy z galejí na těžkopádných gumotexových plavidlech. Po chvilce se objevují první zákruty, peřejky a splávky, na nudu tu není místo, hurá. Pozoruju divokou trávu, stromy, větve naklánějící se k hladině. Velká šedá volavka se zvedá a nějakou dobu popoletává před námi.

Ve stejnou dobu Míša a Ingrid, naladěné na suchou notu, obrážejí olomoucké památky a podniky.

Povinná zastávka na oběd. Sedíme na zahrádce, čekáme hodinku, nevadí, je nás mňógo a klábosíme.

Pokračujeme v plavbě a nekonečně si ji užíváme. Laco fotí členy výpravy a zvěčňuje jejich ladné plavecké pohyby. V jeden moment z nějakého přírodního důvodu dřevitého charakteru zahučím do vody a takzvaně se udělám. Nejsme z cukru a vesele pokračujeme. Do cílové Litovle dorazíme v těžké pohodě, zdraví a silní, jeli bychom rádi ještě dál.

Hned po návratu do Bukovan se jede a jde na koncert Vlasty Redla ve vedlejší obci Velká Bystřice, kde souběžně probíhají farmářské trhy a tradiční pouť. Vystoupení Redlova bandu následuje další program s produkcí lidového tance a zpěvu jak mladých, tak i věkem pokročilých nadšenců. Zvedáme se nasytit žaludky, mnozí si objednávají u stánku grilovanou rybu a pochutnávají si.

Zbytek večera probíhá opět příjemným způsobem na dvoře u Daniely.

Poprvé… komunikuji s háťáky bez pomoci sluchadla, které se ten den rozbilo. Skoro se nic nestalo, šlo to.

A je tu neděle, den třetí a poslední. Část z nás se vydá na pěší výlet na líbezný svatý Kopeček, jenž se mírně zvedá nad nedalekou Olomoucí a ještě bližšími Bukovany, menší část, zcela mužská, jede do města omrknout, co je ta Olomouc zač. Ale to bych předbíhal! Nejprve jsme opět různými způsoby putovali do Velké Bystřice, kam nás Laco s Danielou lstivě nalákali, aby nás do tenat převelice sladkých vehnali. Pastí, která skutečně hlučně sklapla, byla zdejší vyhlášená cukrárna. O jednoznačném úspěchu jejích delikates  vypovídají naše citoslovce mlask, mňam, mmmhmm, óch, uááách a další méně publikovatelné výrazy. Jediným překvapením vyvolávajícím pocit nelibosti se stala nevalná úroveň podávané kávy.

Pak jsme se tedy na chvíli rozešli, jedni motoristicky putovali do Olmíku, druzí na Kopeček. Cestička k veleznámé barokní památce ubíhala zdárně, v družných hovorech a zanedlouho jsme se ocitli nejen na poutním místě, ale dokonce v další cukrárně, che che. Zdejší bazilika patřila mezi stavby přezdobené, přesto však do jisté míry poutavé. Patřičně jsme se pokochali božským výhledem a pomalu nastal čas loučení.

Dík za vydařenou a oslazenou akci patří našim milým a pozorným organizátorům Lacovi a Daniele a jejim pomocníkům, kteří se milostivě postarali o všechny náležitosti spojené s dopravou lodí i vodáků.

Sláva nazdar výletu, už jsme doma, už jsme tu!

Šimon Sedláček