Poprvé na Sklenářce - 3.4.2010

3.4.2010 Sklenářka, okres Ústí nad Orlicí

Bylo slunečné sobotní odpoledne a já jel po rozbité asfaltce do hloubi lesa, po okolí ještě ležely tající zbytky sněhu po včerejším nečekaném rozloučení se zimou, kdy tu prý napadlo přes noc 20 centimetrů. Míjel jsem čerstvé paseky s ještě neodvezenými kládami, kličkoval mezi výmoly, vyhýbal se loužím. Na cestě ležely větve a já přemýšlel, jestli to je následek sněhové kalamity a vyhlížel poslední křižovatku své cesty, od které už by to ke Sklenářce nemělo být daleko. Na nějakém rozcestí jsem zastavil a ještě se naposledy podíval do mapy, už bych tam měl být. Ano, až teď jsem si všiml oranžové šipky s nápisem, která to dosvědčovala. Sjížděl jsem z mírného kopečka a dole se už mezi stromy rýsovaly nějaké stavby. Zaparkoval jsem před bránou a vyrazil do neznáma.

Brána byla zavřená a na ní velká cedule „Z důvodu rekonstrukce zavřeno“, ale protože plot nikde nebyl, vyrazil jsem do hlubin. Ta vila je veliká, větší než na fotce, před ní se rozprostírá obří kruhový bazén, za ní jsou pak jakési dvě veliké budovy. U dveří stálo auto a některá okna byla otevřená, čili jsou doma. Pomalu jsem obcházel vilu a vyhlížel lidi, nikdo nikde. Otevřenými okny v přízemí se mi naskýtal pohled na právě probíhající rekonstrukci, otlučené zdi, dráty ze zdi. Na jižní straně, mezi vilou a bazénem, je velká terasa, na ní stálo několik laviček a stůl, ale lidé žádní. Všímám si drobností na stole, popelník, mobil, nejsou daleko. Pod otevřenými okny do kuchyně se na sluníčku vyhřívají dvě kočky. Kde jsou? Obcházím vilu a otevírá se mi pohled na druhou stranu, smrky vysázené do kruhu, několik středně velkých dřevěných chatek, zanedbaná louka, torzo parku s asi pěti pávy. Ale opět nikdo nikde.

Odhodlávám se a vstupuju do vily vchodem z terasy, hned za dveřmi je poměrně velká vyklizená místnosti, dýchá na mě atmosféra domu a vnímám přehršel pachů. Z kuchyně vlevo se line vůně jídla, nahlížím tam, místnost je velká a plně zařízená, ale taky je prázdná, jen u dveří leží několik batohů, čili někdo už dorazil, ale asi pěšky, protože auto před bránou nebylo žádné. Dále cítím typické vůně rekonstrukce, vlhkost čerstvých omítek či tuhnoucího betonu, které se míchají s vůněmi starého domu. Uslyšel jsem nějaký hluk z hlubin domu, jdu za ním, krátkou chodbou vcházím do vstupní haly, všímám si monumentálního novorenesančního schodiště, které je zakončeno galerií, zdi jsou ale do výše ramen otlučené a všude je spoustu stavebního materiálu.

Zvuky pracovní činnosti přicházejí z prvního patra, odhodlávám se: „Haló, je tu někdo?“ Konečně se objevuje člověk. Je to Markéta, vítáme se a pak se ptám, co se děje a kde jsou všichni. Prý už nějací lidé dorazili a asi jsou se Zdeňkem někde venku. Jdeme je hledat, mezi řečí chápu, že i Markéta není ještě zdejší. Vrátili jsme se na terasu a vyšli za vilu, v tom se objevila skupinka lidí na balkoně u druhého domu. Našli jsme se. „Ty budeš asi Kamil,“ někdo na mě křiknul. „Jo,“ věděl jsem, že jsem tu správně.

Setkali jsme se před domem. „Vypadáš jinak než na fotkách na profilu,“ uvítal mě se širokým úsměvem Zdeněk, srdce a duše zdejší rodící se komunity, vysoký dlouhovlasý pětačtyřicátník, který už asi dva roky zkouší vytvořit zde na východě Čech ekologickou komunitu. Právě provázel tři kluky z Brna, kteří se přijeli na Sklenářku podívat s tím, že by se chtěli inspirovat, jak žít mimo město, jak ekologicky či soběstačně hospodařit. Pak se z hloubi domu také vynořil Jura, umělecký kovář z Košic, který se už na Sklenářku s manželkou i synkem stěhuje a právě rekonstruuje jeden ze tří bytů v tom vedlejším domu. Připojil jsem se k exkurzi, kterou Zdeněk právě po Sklenářce vedl.

Vrátili jsme se do vily a vstoupili do budoucnosti. Otlučené omítky byly nahozeny, místnosti vymalovány, parkety zbroušeny, prostor se naplnil křesílky a stolečky. V té první místnosti jsem uviděl budoucí čajovnu, pak jsme vstoupili do sálu v přízemí, kde bude také čajovna, ale i s knihovnou a čítárnou a které bude vévodit veliký krb. Celá tahle část bude přístupná veřejnosti, prý sem rádi chodí místní na výlety a už teď se ptají, kdy budou otevírat. A ty dotazy jsou tak časté, že museli dát ten nápis na bránu, minulý týden se sem prý dobýval celý zájezd důchodců. Věřím, spolu se Zdeňkem, že tahle čajovna bude mít úspěch.

Druhá část vily bude určena pro pořádání různých kulturních akcí či seminářů, ale než se tak stane, čeká Zdeňka a spol. ještě spoustu práce. A nádherná Sklenářka si zaslouží opět rozkvést, vždyť byla zrozena z lásky. Vilu nechal v novorenesančním stylu v roce 1907 postavit místní bohatý továrník pro svou milenku, to je vidět na bohaté a členité dispozici celého objekt, se spoustou úžasných detailů a průhledů, tohle by chtěl Zdeněk zachovat či obnovit. Za komunistů sloužila pro školy v přírodě, což se projevilo vestavbou školních záchodků pro chlapce a dívky, Zdeněk sní o tom, že z nich udělá zenové lázně. Tahle éra zde také zanechala spoustu dobového nábytku, například patrové postele či typické židle a stoly. Po revoluci vilu dostali nazpět restituenti, kteří celý areál pronajali a nájemce zde provozoval hospodu a ubytování, tahle éra se podepsala celkovým zchátráním a devastací, končící provlhlostí a zatuchlostí. Ale teď se vše mění, vila dostává nový život.

A sen se mění ve skutečnost. Zimní zahrada u schodiště se už proměnila v první pokoj pro hosty, právě teď se mění v ložnici jeden velký pokoj v prvním patře. Když tam nahlížíme tak ho právě Markéta a Saša uklízejí. Druhá velká místnost je skladištěm nábytku z celého domu, to bude druhá ložnice, ze třetí a největší místnosti v patře pak bude učebna či společenská místnost. A musí být rychle, protože první akce zde proběhne už koncem května. Dále je na patře ještě několik menších místností, kde právě bydlí Zdeněk s Míšou, ale chtějí se přestěhovat výš. Zdeněk bere naší exkurzi do druhého patra a dále sní. Na stěnách budou jeho obrazy a fotografie, v další místnosti bude ateliér, pak obývák, ložnice. Ukazuje nám, co se zbourá, co přestaví, co zachová, přemýšlí nahlas, co udělá z nádherných vyřezávaných desek. Pak vycházíme na balkón, ze kterého je nádherný výhled na bazén i park.

„Když jsme sem vloni v září s Míšou poprvé přijeli, seděli jsme támhle u jezírka na lavičce, byli jsme úplně unešený, a v tom vyskočila zlatá rybka,“ Zdeněk se rozesmál a ukázal nám jí, jak stále plave v jezírku. „A co sis přál?“ zeptal jsem se ho. „Že tu chci bydlet,“ odpověděl zasněně. „Úžasné, tak to máš ještě dvě přání v záloze.“

Začali se sjíždět další návštěvníci a prohlídky Sklenářky pokračovaly, noví příchozí vyrazili na druhou prohlídku sousedního domu, tak jsem se k nim přidal taky. Kovář Jura nám ukázal rekonstruovaný byt, na kterém s otcem čtrnáct dní pracovali, dávali nové omítky a podlahy. Měl starosti, brzo mu sem má přijet rodina a to místo ještě není obyvatelné, ale už sní o tom, že si ve třetí budově udělá kovářskou dílnu. V patře druhé budovy jsou další dva byty, jeden si vyhlédl Paul a také se sem chystá brzo nastěhovat, součástí toho bytu je bývalá tělocvična, ze které by si udělal ateliér. Paul je Kanaďan, ale žil i ve Švédsku a v Izraeli, ale uchvátila ho česká poezie, tak už třetím rokem žije v Čechách, a česky dokonce i píše básně. Na Sklenářce by chtěl vést kurzy tvůrčího psaní nebo sebeobrany, možná i kabbaly, jejímž je učitelem. Třetí byt budou obývat Pavel a Pavla, kteří chtějí opustit severní Čechy a žít v harmonii s přírodou. Pavel, který pochází z Ruska, založil Hnutí Ducha doby (Zeigaist Movement) v Čechách.

Ve třetí budově, která se skládá z jakési stodoly a k ní přistavěné obytné části, zatím bydlí Zdeňkova matka. Žije tam také jeden podnájemník z bývalého osazenstva, který se má ovšem brzo odstěhovat a jeho byt bude tedy volný.

Po exkurzi jsme se slunili na terase a také se z cesty vrátila Míša, partnerka a pravá ruka Zdeňka a další duše a srdce Sklenářky, která dává zdejšímu prostoru ženskost a něžnost. I ona už dlouho sní o životě na venkově, v komunitě, dokonce již v nějaké byla, ale ta se rozpadla. Pak se seznámila se Zdeňkem, ale do první Zony Remix v Domoradicích se už nestačila nastěhovat a pak společně objevili Sklenářku.

Povídali jsme si o projektu Sklenářka a mezi tím přijížděli další návštěvníci. Noví obyvatelé mají zatím Sklenářku v nájmu, ale chtějí jí koupit a zvelebit. Kromě provozu čajovny a pořádání kulturních akcí či seminářů, chtějí ekologicky hospodařit, chtějí si pronajmout nějaké pozemky v okolí, mohla by zde vzniknou i záchranná stanice pro ptáky (první tu pomoc budou asi potřebovat ti řvoucí pávi :-) , mohly by zde probíhat i umělecké tvůrčí dílny (malování, fotografie, keramika, kovářství). Obyvatelé Sklenářky také chtějí vybudovat alternativní společenství, zavést LET systém, zkusit experimentálně fungovat jako trojčlenný sociální organismus. A k tomu by jim mohli určitě pomoci i návštěvníci, kteří se shromažďovali na terase. Miloš a Eva z Olomouce pracující na projektu sociální trojčlennosti, inspirovaným myšlenkami Rudolfa Steinera. Postarší manželé (omlouvám se, že si nepamatuju všechna jména) z Brna zabývající se zaváděním LET systémů a permakulturními projekty po celé Moravě. Saša zkoumající komunity, alternativní ekonomiky a fungování peněžních systémů. Kluk, který spolupracoval na vybudování sluneční školy v indickém Lhadaku a spoustu dalších zajímavých lidí.

Do práce se pouštíme okamžitě, je třeba dokončit úklid chystané ložnice, vyklepat matrace, setřít a připravit oheň na večer, kdo chce, přidává ruku k dílu, protože tady je práce jak na kostele.

Ilumauir Kamil