Po brněnském setkání v březnu 2006

10.3. až 12.3.2006

Díky přátelé,

Bylo to naplňující,

Obvykle jsem míval po podobném setkání touhu to zhodnotit, doříct, co se říct nestihlo, dokončit si to v hlavě a srdci. Dnes žádnou takovou potřebu nemám, bylo tam řečeno úplně vše, co bylo nutno říct a i v té hlavě a srdci jsem si to dokončil. A to vše díky kouzlu modrého kamínku, které jsme tam vytvořili.

 Kdo mluvil, tomu bylo nasloucháno, to je to kouzlo. Pochopil jsem, že k tomu naplňujícímu pocitu není nutné dospět k nějakému jednotnému názoru na problém, najít společné řešení, vyřešit to, že úplně stačí vyjádřit přede všemi a naprosto svobodně svůj názor, kterému je pozorně, s láskou a vstřícně nasloucháno. A pak řeknu jen pár vět a úplně mi to stačí, protože vím, že mě vnímáte, že mám vaší pozornost, že tam jste pro mě.

 Ale přeci jen krátce něco napíšu, líp se mi přemýšlí při psaní. A vlastně to nebude o setkání, ale o mě.

 Mé nejkrásnější představy o mém životě se naplňují, o takovém víkendu jsem snil několik let a vy jste ho pro mě uspořádali. Mám sen o komunitě lidí, kteří chtějí být spolu, jsou tu jeden pro druhého, naslouchají si, dotýkají se, žijí spolu, říkají jeden druhému: "Miluji Tě". Jedna kamarádka mi říkala, že je to jen můj sen, že s tím nemůžu otravovat jiný lidi, že každý máme svůj sen a jen sami si ho můžeme naplnit, nesmíme spoléhat na cizí lidi. Bylo mi smutno, ale věřil jsem, že nemá pravdu, proč by mi Bůh dával takový sen, kdyby nešel naplnit? Poznal jsem, že naplnění svého snu nemám ve vlastních rukou, že ho pro mě musí naplnit druzí. To bylo pro mě těžké příjmout, vždycky jsem se snažil spoléhat sám na sebe, ale prostě tady to nejde, dál vlak nejede, nemůžu si sám svůj sen naplnit, nemůže existovat komunita jednoho muže, ani za milion si nemůžu koupit přízeň ostatních. Dal jsem to Bohu a on mi poslal vás, prostě nějak uspořádal naše cesty vesmírem, abychom se sešli. Neskutečně jsem si to užíval, už jsem párkrát byl s podobnými lidmi a říkal jsem si, z nás by ta komunita mohla být. S vámi už to nebyla budoucnost, možná alternativa, s vámi to byla skutečnost- TADY A TEĎ. Tak jsme tam byli a prožili to.

 A já jsem tam byl proto, abych zase udělal něco pro každého z vás, naplnil nějakou vaši nejkrásnější představu, snad se mi to povedlo.

 Na vlastní kůži jsem poznal, jak naše nejkrásnější představy o životě jsou synchronní, jak jsou harmonické, jak se doplňují, jak jedna druhou překračuje a rozvíjí. Napadlo mě udělat hru "Tvoření zítřka", vyzvat vás, abychom společně zhmotnili nějak tu vizi budoucnosti, o které tak rádi mluvíme a přitom nevíme, co to je. Myslel jsem, že vezmeme papíry, tužky nebo co dům (penzion) dá a nějak to vymodelujeme, nakreslíme. Bože, jak mé představy byly přízemní, v životě by mě samotného nenapadlo udělat to tak, jak jsme to udělali, společně jsme do toho dávali nápady a během tak kratičké chvilky vytvořili něco úžasného. Pak jsem si myslel, že jedna skupina bude svou vizi budoucnosti předvádět druhé, jedni herci druzí diváci a zase jsme to překonali a úplně spontálně jsme obě skupiny přišli se stejným nápadem, zapojit nás všechny. A opět, nebyla to budoucnost, ale přítomnost, něco co prožíváme teď a tady.

 A ještě bych se zmínil, jak jsem vnímal energii, se kterou jsme tam pracovali. Uprostřed místnosti, tam, jak ležela svíčka, jsme vytvořili mohutný proud světla, říkám tomu (dle Barbary Brennan) Skupinová linie hara. Tenhle laserový paprsek vzniká tehdy, když každý najde svou nejkrásnější představu, svůj záměr, odpověď na otázku CO CHCI? a sdílí odpovědi s ostatními a společně hledají a nacházejí společnou nejkrásnější představu, společný záměr a společnou odpověď na otázku CO CHCEME? Možná jsme to nevyjádřili slovy, ale v těch energiích to už existuje, protože to prožíváme a tvoříme. A pak jsme tam seděli v dokonalém kruhu, vyváženém jing-jang, drželi se za ruce a meditovali. Energie proudila od jednoho k druhému, jako vír, my sami jsme byli tou energií, podlaha zmizela a obří energetická bouře vnikala do hlubin Země. Byli jsme čakra Matky Země, kterou jsme jí dávali energii.

 To je vše a kéž bychom se mohli opět potkat už zítra.

Kamil