O Skochovicích

22.-26.8.2006

V uplynulých týdnech a měsících jsem si tvořil nejkrásnější představu, jak by Kruh mohl fungovat, co bychom v něm mohli prožít a kam to všechno směřuje. Bylo to o potenciálu, který jsem v něm viděl. Cítil jsem obrovskou radost z tvoření a naději, že jednou se to povede. Doufal jsem, že snad za několik let ten potenciál rozvineme a netušil, že to bude trvat pouhé dny, tak rychle už tvořím realitu kolem sebe, myšlenky se mi teď materializují s až děsivou rychlostí. 

Všechno, o čem jsem snil a psal, jsem minulý týden prožil, naprosto, dokonale. Ale i v té nejkrásnější představě jsem velmi podcenil potenciál Kruhu, rychlost s jakou pracuje, sílu, jakou dovede uvolnit. V Kruhu srdce je taková energie, jakou jsem nezažil, naprosto válcující cokoliv jiného v mém životě. Kruhy, které jsme vytvořili v Brně a v Makově, byly také silné, ale Kruh srdce byl ještě stokrát silnější. Měl jsem tam dost energie poprat se se svými nejhlubšími strachy, čelit jim tváří v tvář. Dokázal jsem si sáhnout na dno psychických i tělesných sil, dokázal jsem dát ze sebe všechno, vyjádřit do posledního střípku všechy emoce a zřetelně a nahlas říct vše, co chci. Realizace mých přání pak trvala vteřinu, tak obrovská energie tvoření tam byla přítomná. A prožíval jsem nejhlubší lidskost každého z nás, na dřeň. Dokázal jsem si bezstarostně hrát jako malé dítě, mít divokou radost ze života, milovat. 

Poslední ráno, když jsme všichni měli zavřené oči a dělali pomalé pohyby, abychom stále vnímali energii vlastního těla, jsem pocítil zvláštní věc. Když se občas naše těla nebo energie setkaly a jemně se zkoumaly, najednou jsem si uvědomil, že poznávám lidi jen podle doteku, věděl jsem, kdo se mě dotýká a koho se dotýkám já. Tak hluboce jsme tam byli propojeni. Dokázal jsem hmatem rozeznat 26 lidí. O tomhle okamžiku se mi kdysi zdálo, ale byl to jen sen. Tehdy jsem brečel a cítil zoufalství. Ten sen se stal skutečností. 

Kruh srdce je něco, co chci prožívat do konce svého života, když jsem v něm, cítím bezpečí, vůni domova, radost, harmonii, mám sílu tvořit, naslouchat, léčit, učit. Každému v Kruhu můžu říct, co právě cítím bez toho, abych musel své pocity zdůvodňovat, obalovat je nějakými příběhy, nemusím si nic vymýšlet, nemusím se maskovat, stavět bariery, nemusím se ničeho bát. A to všechno proto, že mě nikdo nesoudí, neříká mi, co si mám myslet nebo co dělat. A já vždycky můžu říct co chci. V Kruhu cítím svobodu. Cítím radost, když svobodně vyjadřuju vše co cítím, když brečím, mám vztek, jsem v harmonii nebo když se směju jak blázen. Chci být v takovém bezpečí navždy. 

Zjistil jsem, že cítím nudu bez energie pocházející z řečí, myšlenek, názorů, faktů, soudů a rad, prostě ze všeho, co pochází z hlavy a ne ze srdce. Pochopil jsem, že být dobrým učitelem (sobě i druhým) znamená, tohle všechno opustit a nechat promluvit srdce. Má cesta nevede přes hluboké koncepty, propracované doktríny, přesná fakta, duchovní učení nebo jakékoliv jiné nudné řeči, kašlu na školy (ať vysoké nebo mateřské), které mi něco vtloukají do hlavy a nic nedávají mému srdci. 

Mou cestou je pocit, vyjádření, přijetí a prožitek. Stačí jen říkat co cítím, co chci, přijímat, co přichází a žít. Tak vzniká Kruh srdce. Svou cestu jsem už kdysi nazval Cestou srdce, aniž jsem tehdy tušil, kam mě až zavede. Dovedla mě k prožívání těch nejkrásnějších představ o svém životě, které jsem kdy měl. Chtěl jsem být v komunitě lidí, se kterými mi bude dobře a jsem v ní, chtěl jsem prožít a cítit propojení s ostatními lidmi a to prožívám, chtěl jsem poznat sílu, kterou v sobě mám a tu používám. Radost, to je pocit, který mi už nikdy nikdo nemůže vzít.

Teď cítím propojení se všemi Kruhy srdce, které byly, jsou i budou, které spojují všechny lidi na téhle planetě. Každým dnem si bude víc a víc lidí klást ty dvě otázky a tak se vydají na cestu a já chci zářit, aby na ní viděli. Proto jsem Ilumauir.

Kamil