Nová éra vztahů

Naše babičky měly vše jasně dané a nic jiného chtít nemohly. My můžeme cokoli, a paradoxně právě proto nevíme, co chtít.

Zdá se, že generace dnešních třicátníků se nachází v zapeklité situaci, co se vztahů týče. Jako by stáli lapeni v zemi Nikoho, v hodině mezi psem a vlkem. Staré pořádky JIŽ neplatí a nové tu JEŠTĚ nejsou. Jak říká sultán Angelice, markýze andělů: „To, co ztěžuje život vám Evropanům, je možnost volby.”

Jistě takových znáte ve svém okolí hned několik. Je jim přes třicet a v očích svých rodičů už mají svatební a rozmnožovací léta dávno za zenitem. Jsou tu svobodní, tu v nějakém vztahu, jenž by byl před sto lety označen za paskvil, před dvěma sty lety by zaň byli exkomunikováni z rodné vísky a před třemi sty lety by je za něj možná pověsili na šibenici.

Doby, kdy vám kamarád ukazoval svatební fotku se slovy: „To jsem já, to je moje žena, to je její přítel a to je moje přítelkyně,“ a vy jste na ně reagovali hlasitým „Cožéééé?“, jsou dávno pryč. Dnes jen pokýváte hlavou a vlastně vás už ani nezajímá, jestli jsou na svatební fotce čtyři lidé v tomto složení proto, že se manželský pár bere jen kvůli zelené kartě, nebo proto, že došlo ke splynutí ne dvou, ale čtyř duší.

Nacházet se v takové zemi Nikoho není snadný úkol. Jako by právě na generaci dnešních třicátníků záleželo, kterým směrem se vývoj vydá. Vrátí se ke starým pořádkům? Vyberou z nich jen ty struktury, které stojí za to zachovat, a ostatní vyhodí? Nebo je úplně rozboří, navážou tam, kde skončili hippies?

Dnes si můžeme hýčkat představy, které byly pro naše babičky nemyslitelné. Představy o spokojených, mírumilovných komunitách, kde si vyměňujete energetické informace (vše od vědění, moudrosti, emocí až po tělesné šťávy) s tím, s kým je to zrovinka nejvhodnější. Nikdo na nikoho nežárlí, nikdo nemá pocit, že někoho vlastní, nikdo si na ničí existenci a vývoj neusurpuje exkluzivní právo.

Mělo by to tak být? No samozřejmě že mělo. Ale dokázal by to vůbec někdo?! Možná se nacházíme v nezáviděníhodné situaci vizionářů, jakým byl třeba Leonardo da Vinci. Ten si dokázal představit, že by lidstvo mohlo a možná i mělo létat, ale s návrhy svých létajících mechanismů zůstával sám. Na cestování vzduchem si lidé museli počkat ještě mnohá staletí. Co když i my si už teď dokážeme představit šťastný svět, ve kterém panuje univerzální láska, ale dnešní emoční lidská výbava na to ještě nestačí?

Proč to hippies nevyšlo?

Neale Donald Walsch ve své knize Hovory s Bohem III, která je napsána jako Walschova konverzace s Bohem, nastoluje zajímavou otázku. Bůh Nealovi říká: „Tvoje vlastní zkušenost tě učí, že milovat je to nejkrásnější, co můžeš dělat. Zato tvoji rodiče, učitelé a kněží tě učí něco jiného – že smíš milovat jen jediného člověka. A to nemluvím jen o sexuálních vztazích. Cítíš-li silný vztah ke dvěma lidem zároveň, často máš pocit, jako bys byl jednomu z nich nevěrný.“ Neale cítí, že Bůh přesně vystihl jeho vnitřní rozpor.

Na jednu stranu je pro něj zcela přirozené milovat několik lidí najednou, aniž by tím ubíral na kvalitě lásky ke kterémukoli z nich. Na druhé straně si uvědomuje, že animální složky se mohou probudit kdykoli u většiny z nás. Že dříve či později může nad láskou zvítězit strach, v jehož šlépějích kráčí nejistota a hned za ní žárlivost a s ní velmi úzce spjatá bolest.

Walschův Bůh odpovídá: „Pak tedy nevyjadřuješ skutečnou lásku.“ Nealova odpověď v sobě zrcadlí přirozené obavy a rozpory mnohých z nás: „Do jaké míry můžeme vyjadřovat skutečnou lásku? Kam by to vedlo, kdybychom povolili uzdu všem společenským a sexuálním energiím? Je naprostá společenská a sexuální svoboda odmítnutím zodpovědnosti, nebo je jejím vrcholem?“ Poslední otázka je zvláště zajímavá. Připomíná nám, jak snadno a jak rádi si někteří lidé pletou sobectví se svobodou.

Kolik ublížení a zranění již bylo na světě vykonáno ve jménu svobody, a přitom se jednalo jen o dětinský egoismus! Důvodem, proč se princip univerzální lásky hippies vymkl z rukou, klidně mohlo být, že podcenili překvapivý fakt: Má-li mezi lidmi fungovat univerzální a volná láska, vyžaduje to ještě víc osobní zodpovědnosti a vnitřní práce než pevně dané manželské struktury. Je snadné být nepřipoutaný, když je nám vše jedno, protože nic nemá cenu. Je náročné být nepřipoutaný tak, že je nám všechno JEDNO, protože vše má stejnou cenu.

Manželství jako prostituce?

Pro většinu lidí je to právě strach a touha po bezpečí, které je vedou k uzavření manželských svazků. Vstupujeme do manželství často s představou, že nás zaveze do přístavu klidu a věčné blaženosti. A někteří šťastnější z nás to v manželství skutečně najdou – na rok, na dva, na pět. Jenže pak nastane pozemská realita: více než polovina manželství končí rozvodem a mnohá z těch, která se nerozvedou, jsou spíš obrazem zoufalého věznění než klidného přístavu.

Známý duchovní vůdce Osho jde dokonce tak daleko, že manželství nazývá prostitucí: „Dnes to bylo nádherné a my se bojíme, co bude zítra. Proto vzniklo manželství. Ze strachu, že možná už zítra by nás naši milí mohli opustit. A tak uzavíráme smlouvu před společností, před zákonem. To je ale špatné, naprosto špatné – ba přímo nechutné. Udělat z lásky smlouvu znamená, že zákon stavíte nad lásku, znamená to, že stavíte kolektiv nad svou individualitu a berete si na pomoc soudy, armádu a policii, abyste si své nevolnictví dokonale pojistili. (…) Život se ženou nebo s mužem, kterého nemilujete, společný život kvůli zabezpečení, jistotě, finanční podpoře, společný život z jakéhokoli jiného důvodu kromě lásky není nic jiného než prostituce. (…)

Manželství samo je prostituce. Když věřím své lásce, proč bych se měl ženit? Pravým důvodem k manželství je nedůvěra. Co je založeno na nedůvěře, nemůže lásku prohloubit. Může ji jen zničit. Láska je autentická jen tehdy, poskytuje-li svobodu.“ Osho byl známý tím, že své názory vyjadřoval přímo a nebral si servítky před útlocitností svých posluchačů.

Možná ve vás jeho slova vzbuzují odpor, či dokonce hrůzu. Ale přiznejte si, nedrnkají zároveň na některou strunku ve vás, která cítí, že má pravdu? Neláká vás představa sebe sama, kdy jste natolik silnou, naplněnou a milující osobností, že dokážete druhému i sobě věnovat totální svobodu? Kdy dokážete říct: přijď, kdy chceš, odejdi, kdy chceš, a to nejen druhému, ale i sama sobě?

Manželství nanovo

Mnoho dnešních třicátníků se rozhodlo postavit k problematice vztahů zbaběle: protože starý systém už nechtějí a nový ještě nevidí, rozhodli se zmatku uniknout tím, že se vztahům vyhnou úplně. Jenže co když je právě na naší třicetileté generaci, aby nový systém vytvořila? Co když tomu, čemu dnes říkáme nejistota, budeme zítra říkat svoboda? Možná není naším úkolem manželství odpískat, ale změnit je.

Přestaneme chtít po druhých, aby skládali sliby, které slíbit nemohou. Přestaneme vyžadovat věci, které pravá láska nikdy nevyžaduje. Začneme vztahy vidět jako něco, co má každému pomoci vyjádřit to, čím skutečně je. Pochopíme konečně, že chceme-li se stát milujícím člověkem, musíme se prostě k lidem chovat láskyplně – a přitom si uvědomovat, že to neděláme pro ně, ale pro sebe. Neale Donald Walsch to vyjadřuje moc pěkně.

Bohu vkládá do úst záludnou otázku: „Někteří lidé řeknou: Samozřejmě že každý může dodržet slib, který od nikoho nic nevyžaduje! Co jim odpovíš?“ Neale se nezalekne: „Někoho osvobodit je mnohem obtížnější než ho ovládnout. Když někoho ovládáš, dostaneš, co chceš. Když někoho osvobodíš, dostaneš, co chce on.“ Ano, ano, my víme, píše se to snadno a čte se to krásně. Ale nějak už přece začít musíme.

(Laura Kratochvílová, Harper's Bazaar)

původní článek