Neale hovoří o tom, jak žít poselství HSB

V poslední době jsem hodně přemýšlel. Snažil jsem se přijít na to, jak lépe využít moudrost z oněch výjimečných knih, které vznikly prostřednictvím mne. Chtěl lépe pochopit, jak tuto moudrost prakticky využít v mém každodenním životě.
Nebylo to zrovna jednoduché. Dříve v mém životě jsem měl pro své chování alespoň nějakou výmluvu. Nic lepšího jsem neuměl. Nevěděl jsem, o čem je život, a tak jsem ho nedokázal žít funkčním způsobem. V mém totálním zoufalství jsem si nakonec vše přiznal a výsledkem byly mé hovory s Bohem.
Takže jsem měl rozhovor s Bohem a dostal jsem odpovědi na ty nejtěžší životní otázky. Teď už zbývá jen jediná otázka. Budu podle toho žít?
To byla otázka, kterou jsem v poslední době často dával svému publiku na seminářích. Chtěl jsem, aby ji položili sami sobě. Potom mi jednoho dne došlo, že nemám právo žádat ostatní o něco, co nejsem připraven udělat sám. Podíval jsem se tedy důkladně na svůj vlastní život a položil si tuto otázku. Žiji poselství Hovorů s Bohem? Mrzí mě, že musím říci, že nikoliv.
Kdybych pravdou HSB opravdu žil, choval bych se ke každému tak, jak bych chtěl, aby se choval on ke mně - a to rozhodně vždy nedělám.
Kdybych tak žil, natrvalo bych přestal mít starosti ohledně toho, jak se porvu s životními výzvami, které jsou přede mnou - a ani to nedělám.
Kdybych tak žil, přestal bych obviňovat sebe nebo druhé, kdykoliv je něco řečeno nebo vykonáno způsobem, který mi to nelíbí. Přestal bych soudit - a i v tomto ohledu selhávám.
Možná si myslíte, že to, co zde píšu je odsuzování sebe sama a že jsem na sebe příliš tvrdý, ale já to tak nevidím. Domnívám se, že je rozdíl mezi odsuzováním a pouhým pozorováním. Myslím, že toto pozorování sebe sama je velice užitečné...i když je trochu odrazující.
Za posledních 12 let jsem cestoval po celém světě, abych na pozvání nejrůznějších církví a jiných organizací osobně sdílel poselství z Hovorů s Bohem s ostatními. Při těchto příležitostech jsem mnohokrát zdůrazňoval, že v knihách HsB jsou obsažena tři hlavní poselství:
1. Všichni jsme Jedno.
2. Všeho je dostatek.
3. Neexistuje Správné a Špatné.
Říkám tomu trojjediná Pravda. Jak jsem se snažil sdělit publiku na svých cestách, kdybychom podle této pravdy žili, změnili bychom svět.
Věřím v tuto pravdu. Teď vidím, že výzva je to, podle nich žít. je to pro mě výzva, tyto Pravdy žít. Chci, abyste věděli, že jsem byl také přesvědčen o tom, že je žiji. Myslel jsem si, že se mi podařilo zbavit se velké části svého starého chování a svých zlozvyků, změnil jsem kurz, vydal jsem se na novou cestu. Nyní vidím, že to bylo přílišné sebevědomí těch, kteří se právě obrátili na novou víru. Pokud nyní upřímně a pravdivě analyzuji svoje chování, vidím, že mám před sebou ještě dlouhou cestu.
Ale to je v pořádku. Nevadí mi to. Protože alespoň jsem na této cestě jsem. Vím, kudy se snažím jít. Vím, kam chci směřovat. To je víc, než jsem mohl říct před pár lety. Ale musím být k sobě upřímný, co se týče toho, jak daleko jsem došel. První krok k osvícení je být upřímný sám k sobě.
Minulý týden jsem byl opět ostřejší na jednoho přítele a následně si uvědomil, že to vůbec není způsob, jakým bych chtěl, aby někdo jednal se mnou. Včera jsem se přistihl, jak jsem velmi netrpělivý vůči jedné kolegyni, a je mi líto, že musím říct, že se to stalo před přáteli. Vím, že kdyby se ona před nimi takto chovala ke mně, necítil bych se nejlépe. Ani ona se nemohla cítit dobře.
Toto není chování člověka, který si uvědomuje, že jsme všichni Jedno.
Před pár dny jsem prošel na ulici kolem člověka, který očividně potřeboval pomoc. Měl jsem nějaké peníze v kapse, ale prošel jsem kolem aniž bych mu cokoliv dal. Měl jsem utkvělou myšlenku, že budu všechny svoje peníze potřebovat až dojdu do města, což bylo směšné. Mé kreditní karty by mi umožnily koupit si cokoliv bych chtěl - včetně hotovosti z bankomatu!
Nedávno jsem navštívil kostel ve jedné vzdálené obci a velmi se mi zalíbil místní pastor i jeho poselství. Když se ke mně dostala miska na vybírání darů, položil jsem tam dvacet dolarů a cítil jsem se dobře a vděčný za to, že jsem to mohl udělat. Teprve když jsem platil účet za oběd, který jsem si dopřál po bohoslužbě, došlo mi to. Zaplatil jsem o 13 dolarů více za potravu pro mé tělo - potravu, která vydrží 4 hodiny - než jsem dal za tu nádhernou potravu pro duši, kterou mi darovali v onom kostele - potrava, která mě bude živit mnohem déle.
Toto nejsou činy člověka, který žije pravdu, že všeho je dostatek.
A seznam lidí, ke kterým jsem se tento měsíc nezachoval nejlépe zahrnuje všechny, od těch, které miluji nejvíce až po lidi, které ani neznám.
To nejsou činy člověka žijícího podle toho, že neexistuje nic takového jako Správně a Špatně.
A tak mě toto všechno přimělo zastavit se a přemýšlet. Co to obnáší, opravdu žít poselství knihy, která může změnit svět? Co je od nás opravdu požadováno?
Odpověď se vždy vrací k jednomu slovu.
Odhodlání
To co je třeba, je pevná dohoda se sebou samým. Dohoda, že použiji svůj život k přetvoření sebe sama nově podle nejlepší verze své nejkrásnější představy, jakou jsem kdy měl o tom, kdo skutečně jsem.
Toto odhodlání nemůže být polovičaté (řekl bych, že věta polovičaté odhodlání je každopádně protimluv –člověk je buď odhodlaný nebo není, že?)
Což mi připomíná jeden vtip o kuřeti a praseti. Ti dva spolu šli po ulici až uviděli velký billboard. Na něm byla šunka s vajíčkem a nápisem:
NEJOBLÍBENĚJŠÍ AMERICKÁ SNÍDANĚ
Kuře se obrátilo na prase a řeklo "Podívej se na to! Nejsi na to pyšný?" Na což prase odpovědělo: "Ano i ne. Víš, ty se na tom sice podílíš, ale ode mne se vyžaduje naprosté odevzdání."
Mravní ponaučení z této anekdoty tedy je, že pokud chcete dosáhnout duchovního Osvícení, musíte být tím prasetem.
Skutečně.
Myslím tím, že doopravdy budete muset chtít všechno nebo nic. Vím, že už jsem trochu ochutnal to, za čím jdu. Skutečně už jsem se zbavil mého naprosto nejhoršího chování. Nyní musím pracovat na dalších úrovních duchovních zlozvyků.
Vlastně nemusím dělat nic. Nic se ode mne nevyžaduje. Bůh od nás nic nečeká, aby nás mohl milovat a my nebudeme "potrestáni", pokud nedostojíme nějakému zvláštnímu způsobu chování. O tom, čím skutečně jsme rozhodujeme vždy my a zase jenom my. Takže práce na sobě je to, o co chci usilovat, nikoliv to, co udělat musím.
A proto se netrestám za to, že nežiji poselství HSB. Nebo alespoň že jej nežiji zcela. Spíše jsem vděčný za to, že jsem se na cestě dostal už tak daleko. A vděčný za to, že teď tu Cestu vidím.
Protože kdysi jsem byl slepý, ale teď konečně vidím.
A požehnáním je vidět nejen to, co v mém životě nefunguje, ale také to, co funguje. Být schopen žehnat sám sobě za to všechno, čím jsem raději než se zatracovat za to, čím nejsem. Neboť z tohoto požehnání vznikne ta nejlepší verze toho kým jsem.
Vyzývám vás, abyste udělali to samé. Chvalte se za to, kým jste dnes. To je první poselství HsB. A také to může být to nejdůležitější. Protože když budete vědět, že jste požehnaní, určitě budete žehnat i ostatním. Tedy...
...buďte požehnáni
 NDW