Michal Čagánek - ZASTAVENO

                český román bez hranic

                 Ilustrace Markéta Kotková, Lenka Janoušková a Petra Vitásková

                 Nakladatelství MAITREA

                 Brož., 232 str., 295 Kč

Básník, písničkář, spisovatel... Michal Čagánek je renesanční bytost s širokým polem působnosti. Jeho nejnovější kniha, nevšední román o cestě za poznáním ZASTAVENO, nás přenáší na lesní samotu Nebřehov, kde se svojí malou dcerkou žije svérázný umělec zvaný Smíšek. Toho, okouzlena jeho uměním, vyhledá mladá malířka Laura, aby se od něho učila životu v souladu s rytmem přírody i svou vlastní přirozeností. Příběh plný poezie i dramatických životních zvratů vydalo nakladatelství Maitrea. Ilustrace ke knize vytvořily malířky Markéta Kotková, Lenka Janoušková a Petra Vitásková.

 Zastaveno není příběh o někom nebo o něčem. Je to příběh o každém z nás, o tom, co nás všechny spojuje. O základních lidských hodnotách, o lásce a přátelství, o víře a naději, o strachu ze samoty, o naplnění, které přichází, když se člověk naladí na sebe sama, na to, co je v něm přirozené, co zná zpívat a tančit, tak jako to znají děti, pro čistou radost z prožitku bez jakýchkoliv omezení... Zastaveno si omezení neklade a i mnohý čtenář bude po přečtení knihy zajisté překvapen, k čemu všemu v sobě najde sílu, co všechno ze svých snů je skutečně schopen uskutečnit. A tak se ze Zastavena rodí Naplněno, z literárního příběhu příběh Života samého.

Ukázka z knihy

 …

 Upekla jsem chleba. Konečně se podařil. Konečně nelepí a chutná tak, jak chutnat má. Hvězdnou nocí a vlahým ránem, úrodnou zemí a neviditelným větrem. Větrem, který ačkoliv sám není vidět, umí rozhoupat větve stromů nebo rozvlnit obilný lán. Dotýká se ho tak jako by hrál na harfu a obilí skutečně hraje, vydává zvláštní sférickou hudbu, voňavou a hemživou odletujícími částečkami hvězdného prachu a hmyzích křídel. Ty stojíš a sama jsi tím tónem, současně také hraješ a celou bytostí se usmíváš. 

Uchovat ten tón a vtisknout ho chlebu je ze všeho nejtěžší. Je tak snadné nechat se rozladit, začít myslet na něco jiného, zatímco ruce zpracovávají těsto. Tolik podvědomých starostí chce být vnímáno, tolik smutků touží být prožíváno. A já jsem je prožívala, každý den.

Mezi lidmi se člověk musí přetvařovat, zvlášť, když jsou tvými rodiči přesvědčenými o tvém štěstí. To největší, že ses narodila právě jim, další, že budeš vdaná paní, snacha pana primáře. V kuchyni je člověk většinou sám, tím spíš, když je mladou ženou, od které se neočekává nic jiného, než že bude vařit a uklízet, přinejmenším do té doby, než dostane diplom. Konečně sám, konečně můžeš odložit masku. Proč by se někdo přetvařoval před mrkví? Rozpustile se usmíval na salát, když se mu ve skutečnosti chce řvát vzteky? K čemu by to bylo dobré? A přece jsem to dělala. Kdykoliv mohl přece někdo přijít a omlátit mi mé slzy o hlavu. Nebylo by to poprvé ani naposledy. 

„Ty bulíš?! Ježíši, ona bulí!“ křičel Jiří na celý dům, zatímco já jsem se hanbou propadala do země.

„To bude asi dojetím, ne?“

Provinile jsem přikývla.

„Je ti líto prasátka?“

Zvedl naklepaný kus masa a s rozkoší ho pleskl zpátky na talíř.

„Moc je nepřepal, víš, jak to mám nejradši,“ zamrkal významně, otřel si ruku o můj zadek a byl pryč.

Zvyknu si, zvyknu, na řízky i na všechno ostatní, říkávala jsem si. I na zkažený dech chlapa, ke kterému necítíš lásku ani odpor, ke kterému vlastně necítíš vůbec nic, který ti přesto při každé příležitosti dýchá tak z blízka do tváře, až se ti dělají mžitky před očima a všechno tě bolí ještě další den, i na to se dá zvyknout.

To si ale člověk nemůže říkat pořád, přece jenom zůstává myslící bytostí s jistou mírou nezávislého úsudku. A ten já jsem měla. To bylo nejhorší. Ten vnitřní rozpor mezi jejich samozřejmostí a mojí nutností toho, co bezpodmínečně musím udělat, pokud nechci skončit na psychiatrii. Zmizet, zmizet tomu všemu, protože jinak... Jinak zmizím sama sobě. A to jsem nechtěla.

Často jsem myslela na smrt, někdy jsem si ji dokonce přála. Přesto nikdy nepřišla. Zato nemoci tu byly často, zoufalé útěky do prostoru vlastního těla, horečky a blouznění. Otec se se mnou nemazlil. Píchnul mi injekci, toto spolkni, a už běžel za svými pacienty. Co já jsem pro něho byla? Blbá holka, o kterou se musí starat.

V posteli jsem mohla být alespoň částečně sama sebou. Od nemocného se neočekává, že se bude usmívat a trousit zdvořilostní fráze. Nemocný se může i mračit, bez toho, aby ho někdo okřikl. Nemocný může dokonce i plakat. To jsem věděla a bohatě jsem toho využívala.

Také další výhody pobyt v posteli přinášel. Klid na čtení. Moc jsem si nevybírala. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku a co skýtala domácnost renomovaného kardiologa milujícího historii. Odborné i populárně naučné knihy. Otcovy válečné romány, milostné příběhy mojí matky. Někdy na mě z knihovny vypadla Příroda naší vlasti, jindy Encyklopedie vojenské techniky.

Pak se stalo něco zvláštního, ten zvláštní pocit, když jsem poprvé otevřela sbírku poezie. Malá knížečka s nenápadným obalem, tajuplný název Tao. Já, která jsem dokázala přelouskat několik objemných svazků za den, jsem se nedokázala přenést přes první stránky toho uzoučkého spisku. Ne, že bych nerozuměla tomu, co se v něm psalo, ale proto že jsem tomu rozuměla tak dobře.

Když se na sebe dívám

jako na vše ostatní pod nebem

vše pod nebem

mi může být svěřeno

A když pečuji o sebe

jako o všechny věci světa

může mi celý svět

být dán do opatrování

Četla jsem znovu a znovu. Každý verš nejmíň tisíckrát. V ty chvíle jsem byla dokonale uzdravená.  

Dostat do opatrování celý svět. Ta představa se mi líbila. Co bych udělala? Jak by vypadal takový svět? Jací lidé by v něm žili? A jak bych žila já sama?