Jít či nejít – Milionový pochod

Úterý, 10. června byl pro mě významným dnem… šla jsem s dalšími pěti tisíci lidmi… za celé lidstvo… se Surayou – mou „slepou“ přítelkyní, Sophy kráčela vzadu, s mojí dcerou Margaux a přítelkyní Mariaan. V neposlední řadě zde byl i můj syn Barend.

Považuji samu sebe za „obyčejného“ člověka. Rozhodně ne za jednoho z „hurááá“ lidí. Jsem příliš rezervovaná a plachá na jakýkoliv povyk o demonstracích ani nemluvě… a už vůbec ne s transparentem!

Ale změny začaly už dříve v tomto roce, když si svět připomínal památnou řeč „Mám sen“ („I have a dream“) Martina Luthera Kinga. Páni! To byl ale proslov!

V mé milované zemi je v mnoha oblastech života cítit velké napětí. Nezajímá mě, co si myslí ostatní o našem zdejším životě. To jediné důležité pro mě je to, co si o něm myslím sama. A můžu vám hned říct – nelíbí se mi, co tu vidím. Mám dost našich politických vůdců, kteří jsou přinejlepším nepřítomní – vypadá to skoro jako by všichni přijali strategii „tiché diplomacie“. A pokud už něco vysloví, jejich slova jsou prázdná… bezvýznamná.

Co uděláte, pokud jsou lidé kolem vás každodenně zabíjeni a napadáni? Pokud už nejsme bezpeční ani ve vlastních domech? Když postrádáme politické vůdce? Když nás neposlouchají? Co uděláte? Který incident bude ten poslední? Kdy už je příliš opravdu příliš?

Jednoho dne jsem si smutně uvědomila, že možná už nadešel čas si přiznat, že moje vysedávání u notebooku už nestačí – ani moje chytré rozhovory a rozhodně ne moje pohledy stranou. Věděla jsem, že posedávání, doufání a snění o tom, že naše problémy zázračně zmizí, se staly luxusem. Věděla jsem, že nadešel čas, abych povstala a dala o sobě vědět. Že se budu muset VÍCE zapojit a hledat ostatní, kteří si myslí to samé.

Zatímco jsem přemýšlela o tom, že by se dal zorganizovat pochod tak, jak to udělal Martin Luther King, mou pozornost upoutal Milionový pochod – iniciativa Desmonda Dubea. Dávalo smysl podpořit tuto odvážnou iniciativu. Jeho cíle a slova na webových stránkách byly mými vlastními! www.millionmanmarch.co.za

“Pokud se spojíme, můžeme situaci kolem nás změnit na základní stavební kámen africké společnosti - botho /ubuntu.

Tato slova znamenají koexistenci, empatii a schopnost vycházet s ostatními. Tato kampaň má za cíl bojovat se všemi formami zločinu, ale tím hlavním cílem je přetvořit dialog o zločinu, jeho zdrojích a závažnosti v konkrétní činy“… a… „všechno, co zlo potřebuje je to, aby DOBŘÍ lidé nedělali NIC.“

Den před pochodem mě začaly napadat nejrůznější důvody, proč do toho nejít… přicházela jsem o naději. Večer mě veškerá víra opustila.

Právě na konci telefonního hovoru, který jsem měla toho dne s přítelkyní Surayou, přišla řeč na pochod. A zatímco jsem jí povídala o tom, jak je důležité konečně něco udělat, se stala zázračná věc – přesvědčila jsem samu sebe, že můj sen má smysl! Ráno jsem vstala brzy… doslova jsem zvedla své děti z postele – samozřejmě si mysleli, že jsem se zbláznila. Zavolala jsem kamarádce, přivolala našeho domovníka a popadla svoje HT transparenty. Stala jsem se duchovním aktivistou, kterým jsem chtěla být! Měla jsem poslání! Já JSEM uBuntu – tak jak bych mohla nejít?

Co pro mě pochod znamenal:

        Cítila jsem se součástí Duhového národa, součástí mé jihoafrické rodiny. Byla jsem tam s lidmi všech barev ze  všech sfér života, s lidmi, kteří opravdu milovali tuto zemi a kteří přišli, aby jasně prohlásili: „příliš je příliš – my jdeme TUDY!“ Cítila jsem ohromující pocit solidarity a účelu – vystoupila jsem za něco, čemu jsem osobně věřila. Nemůže být ŽÁDNÁ společenská změna či africká renesance bez osobní duchovní transformace. Přijde den, kdy víte, co víte. Je to den, kdy už se nemůžete vrátit zpátky, kdy už není možné nevyjádřit, čím skutečně jste. A můj den přišel. 

        Byla jsem hrdá na všechny, co tam byli se mnou, moje děti, moji přátele (ano – Suraya nakonec taky přišla!) i moje Sophy. Neměli vůbec ponětí, do čeho jsem je vedla. Bylo úžasné  vidět, že se osvobodili spolu se mnou… a připojili se k volání po lepším světě.

Nyní se cítím silnější. Věřím tomu, že svět je takový, jaký je, protože to dovolíme. Příliš málo z nás se rozhodlo vystoupit a vydat se jinudy.

Všechno, při čem jste vedeni dobrými úmysly, má smysl. Jsme součástí něčeho, co má smysl a co mění svět k lepšímu.

Připomněla jsem si, že pokud nejsem součástí řešení, jsem součástí problému a že všechno, co zlo potřebuje, je to, aby dobří lidé nic nedělali. Připomněla jsem si, že když se dost lidí spojí, nic není nemožné.

A půjdu kráčet dál, dokud naše práce neskončí. Můžete se mnou počítat.

S láskou,
Anna-Mari
 

PS – Surayo – děkuji za to, že vidíš. Mám tě ráda.