Hovory s Bohem

vyhrabal jsem na internetu starší článek o NDW a jeho přednášce v Praze. Pro pamětníky. Kamil

Neale Donald Walsch, autor bestsellerů Hovory s Bohem I-III aj. knih, přijel na své evropské turné dne 28.5.2004 do Prahy a měl zde přednášku a víkendový seminář. první kniha Hovory s bohem vznikla poté, kdy se cítil nešťastný a neúspěšný a napsal své stížnosti na papír přímo Bohu. Ale právě, když chtěl odložit pero, nemohl a začal psát odpověď, kterou mu údajně dával Bůh. Např. na jeho otázku: "Jak a ke komu hovoří" mu Bůh odpověděl: "Hovořím ke každému. Stále. Problém není v tom, ke komu hovořím, ale v tom, kdo mě poslouchá." Tento písemný dialog tedy Hovory s Bohem pokračoval po tři roky, během nichž mu byly zodpovězeny nejrůznější zajímavé otázky, které brzy poté vydal knižně a které pak nutily pozdější čtenáře se nad nimi také hlouběji zamýšlet. Ihned po svém vydání v roce 1995 se staly Hovory s Bohem v USA nejčtenější knihou a zůstaly ještě po dobu 2,5 let. Byly přeloženy do 34 jazyků, kde slavily podobné úspěchy. Do češtiny byly přeloženy v roce 1998 a i u nás se brzy staly jednou z nejčtenějších knih. Její čtenáři se navíc těšili na její pokračování, protože Bůh N.D.Walschovi v prvním díle řekl, že tyto knihy budou celkem tři.

1) první - o osobních problémech a příležitostech člověka,
2) druhý - o obecnějších otázkách geopolitického a metafyzického života na této planetě a o problémech, před kterými teď lidstvo stojí
3) třetí - o univerzálních pravdách nejvyššího řádu, o problémech a příležitostech duše.

Ale zatímco první tři díly jsem přečeda jedním dechem, u Přátelství s Bohem jsem měla již trošku jiné pocity. Zdálo se mi, že tento díl už opakoval hodně z předchozích knih. Nové v něm byly vzpomínky autora na jeho vlastni těžké životní chvíle, prohry a na cestu z nich. Tento díl na mě zapůsobil více pro jeho lidskou stránku, než pro novost myšlenek. Ale od těch následujících dílů je to už u mne stále stejné. Ještě ze setrvačnosti jsem další dvě koupila, ale ani doma jsem je z nějakého, mně neznámého důvodu, nemohla dočíst. Zdálo se mi, že se neustále opakovala témata z prvních dílů a že se už uměle natahovala, snad s cílem, aby bylo stále co prodávat. Napodla mě otázka: jak to, že když Bůh ohlásil tři díly, že jich je k dnešnímu dni již celkem patnáct? Možná mi mělo dojít, že pravda nepotřebuje mnoho slov, je krátká, jednoduchá a vychází ze srdce.

Přednáška v Lucerně

Přednáška v Lucerně měla začít v 18.30 hod, ale na začátku vznikly trochu zmatky s tím, že spousto lidi myslela, že přednáška bude tlumočena přímo z jeviště, ale tlumočena byla simultánně do sluchátek, takže asi 1/10 lidí, co to slyšela prvně teprve z jeviště, šla mámit ta sluchátka do šatny. Někdy po sedmé hodině začal koncert skladatele a interpreta instrumentální, duchovně laděné hudby Rolanda Santého. Brzy se mu podařilo vytvořit nádhernou atmosféru plnou pohody a uklidnění po tom trošku nepříjemném zahájení. Ponořila jsem se do té hudby a pozorovala lidi kolem sebe, kteří byli jako já zvědaví na to, jak na nás bude působit člověk, co hovořil s Bohem. Přišel celý v černém, usadil se do křesla o začal. Čekafa jsem, že bude hovořit o čemkoliv jiném, jen ne o tom, o čem začal. Totiž o 11. září 2001. Říkal, že se tímto dnem svět zastavil a změnil a už nikdy nebude takový, jaký býval. Amerika zažila to, co dosud nikdy. Na její území někdo pronikl jako terorista a při tom zahynulo 3 500 lidí. Američané změnili své myšlení a od té doby se naučili dát ze strachu ránu jako první, když se jim zdá, že jim ji chce někdo zasadit. A jejich skvělý vůdce - při tom se mi zatajil dech - se rozhodl válčit tam, kde válčí, nebo válčil. Teprve v průběhu večera jsem z dalších slov vyrozuměla, že u "skvělého vůdce" byly uvozovky. Pomalu přešel k tomu, že je třeba tento chybný názor změnit a předělat svět nenásilnou formou, jakou se to povedlo udělat právě u nás, v tehdejším Československu, sametovou revolucí. Velice vyzdvihoval její význam. Tou jsme podle něj dali světu návod, jak na to.

Souhlasila jsem s ním v tom, že je třeba změnit násilí ve světě a nahradit ho sametovou revolucí v myšlení lidí. Ale tím, že žiji v Evropě, necítila jsem, na rozdíl od něj, že by se svět zastavil a nějak změnil právě 11. zářím 2001. Otřásl se mnou, jako určitě s velkou většinou lidí na celém světě. Myslím si ale, že náš svět je bohužel pořád stejný, že se ani nezastavil, ani nezměnil. Ani tehdy, když zabil Kain Abela, ani v průběhu celé lidské historie plné násilí, ani dnes, když se děje denně ve světě to, co nám prezentují každodenní večerní zprávy. Nějak jsem na takový začátek nebyla připravena. Právě tím, že svět je pořád stejný, snaží se tolik lidí neustále dozvědět, jak ho alespoň trochu pomoci změnit k lepšímu. Díky tomu jsem si ale na druhé straně mohla uvědomit, že pokud se budu dívat na svět pouze jako Čech nebo Američan, dostanu zúžený pohled a neumožní mi to vidět věci z takového nadhledu, jako když se na věci budu dívat jen a jen jako člověk.

Pak pan N.D.Walsch pomalu přešel k tomu, o čem mluví ve svých knížkách, totiž, že Bůh od nás nic nepožaduje, že je to výmysl církví, aby vzbudily strach a lidé se stali manipulovatelnějšími. Proto se snažily vnutit věřícím myšlenku, že díky Prvotnímu hříchu jsme všichni hříšní a že je dokonce hříšné již nově narozené dítě. Říkal, že takového Boha my odmítáme a pokud nejsme dost dobří pro takovéhoto Boha, tak naopak takový Bůh není dost dobrý pro nás. Máme se naučit vidět Boha nikoliv jako žárlivého, trestajícího, který káravě sleduje, zda plníme to, co on požaduje, ale jako otce, milujícího nás - všechny svoje děti, přítele, který je pořád s námi, nikdy nás ani na chvilku neopouští a má nás stále bezpodmínečně rád.

O přestávce vystoupila mistryně korejského umění Dahn Hak paní Jung Hee, která provází D. W. na jeho vystoupeních. Pozvala nás k provádění jednoduchých relaxačních cviků na rozhýbání těla i energie. Bylo krásné, jak se jí podařilo zvednout skoro celou Lucernu a dokázat, že jsme všichni dohromady cvičili a cítili vzájemnou sounáležitost. Ta se ještě více prohloubila ve chvíli, kdy požádala diváky, oby se, pokud chtějí, navzájem namasírovali na zádech. Vím, že pro mnoho lidí je velice traumatizujicí se dotknout cizího člověka, a proto jsem žasla, kam se poděl ten naučený ostych? Asi to bylo tím, že nikdo už ty druhé tady nevnímal jako úplně cizí.

Po přestávce pan Walsch řekl, že za chvíli pocítíme spojení s energií Vesmíru. A provázel nás krásnou společnou meditací. Nechal nám procítit proudění enetgie mezi dlaněmi. Hráli jsme si s ní a když jsme už cítili, že je jí až k neunesení, poslali jsme ji s láskou do celého světa. Cítila jsem to nádherné sjednocení energií nás všech a bylo to možná poprvé po dlouhé době od smrti manželů Tomášových, kdy zase Lucernou proudila podobná energie.

Bylo to krásé, ale pořád jsem v sobě cítila, že něco neuchopitelného mi na tomto setkání k úplné spokojenosti chybí. Nemohla jsem se ubránit srovnávání i dalších osob. Byli to Jeho Svatost dalajláma a manželé Tomášovi. Jejich slova tehdy ke mně proudila do větších hloubek a nějak víc mě rozechvívala. Možná proto, že to u nich bylo podloženo jak celoživotními meditacemi, tak i tím, že tak žili. Tady byly sdělovány myšlenky krásné a zřejmě i pravdivé, to jsme všichni cítili, ale hlásané někým, kdo se je dozvěděl a přejal zvenčí.

Na setkání s manželi Tomášovými panovala neopakovatelná atmosféra plná souznění, a proto mi trošku vadilo sdělení od mikrofonu na konci celého večera; "Nezdržujte pana Wolsche s podpisy knížek, pokud chcete, můžete jít zítra k němu na seminář, jsou ještě volná místa." Bylo mi líto těch, kdo chtěli mít ve své knize, kterou možná četli již po několikáté, podpis jejího autora. Pan Walsch by tím sice ztratil část svého jistě drahocenného času, ale možná si neuvědomoval, jak nesmírně cenné o významné by to na duchovní cestě pro jeho čtenáře bylo. A najednou jsem zase v duchu viděla ty řady čekajících na podpis pana Tomáše a jeho ženy, jak jim trpělivě podepirovali své knížky právě tady v Lucerně.

Nakonec říkal, že hledá koordinátora pro Českou republiku na styk s jejich institucí, aby myšlenky, které sděluje, zůstaly jednotné a čisté. Ale já se osobně domnívám, že vnímání Boha a jeho prožitek v životě jednotlivce je tak subjektivní, že nepotřebuje žádné ústřední vedení a pokud ono, pak jednu z mnoho a mnoha cest ukazují jeho knihy. A pokud Boha člověk v sobě cítí, nepotřebuje asi ubezpečit zvenčí, že Ho cítí. Prostě to ví a nemá o tom pochyby. Nebo Boha necítí a není schopen bohužel ve spoustě svých krásných zážitků vidět zázrak Boží a pak ani žádný náměstek přes Boha v České republice v tom nic nezmůže. Ale mohu se mýlit. Jen si myslím, že se o to pokoušejí církve již po tisíce let a výsledek je tentýž.

Spousta lidí má pocit, že přes množství slov a rituálů v nich už Boha ani necítí. Mám dojem, že se tu před mýma očima organizuje další církev s pravidly co ano a co ne, i když o sobě prohlašuje, že církví rozhodně není. Za sebe mohu říct, že tam nechci. Ale přeji všem, kdo zatím váhají a vedení potřebují a obrátí se na ni, aby v této budoucí instituci našli co nejvíce moudrých, , trpělivých a laskavých lidí, kteří jim pomohou na jejich cestě k Bohu.

Vím, že spousta lidí byla po přednášce nadšena, tu a tam byl někdo zklamán, někdo si z ní vzal jen část, zkrátka každý, kdo byl v Lucerně, měl své vlastní, jedinečné prožívání tohoto zvláštního, nezapomenutelého večera. Stejně tak, jako má každý i svou vlastní, neopakovatelnou životní cestu k Bohu.

Přestože jsem se se vším nedokázala tak úplně ztotožnit, chtěla bych vám pane Walschi za tento večer moc poděkovat. I za vaše knížky, kterými jste před před lety způsobil v mém životě revoluci v myšlení i to, že jsem se začala dívat na svět jinak. Vidět zázraky, které jsem před tím neviděla a tím si často uvědomovat své spojení s Bohem. Věřím, že to podobně zažívají i vaši ostatní minulí i současní čtenáři a myslím, že budou zažívat i ti budoucí. Děkuji Vám za to pane Walschi a přeji hodně pohody, klidu a zdraví. Budu se snažit řídit těmi doporučeními, která jste nám v souladu s názvem přednášky v Lucerně předal:

Inspirace pro osobní proměnu i proměnu celého světa
Lidé se naučili, že je neslušné se na někoho dívat déle než 3 vteřiny. Z toho důvodu se někteří lidé stávají neviditelní. Nemůžete ale člověka milovat, když se mu nepodíváte do očí.

1) A tak se dnes zkuste na sebe navzájem podívat tak, jako by to byto poprvé, podívejte se na sebe tak, abyste se skutečně viděli.
2) Usmívejte se minimálně 5x denně.
3) Řekněte něco pěkného 10 lidem denně. A to až do konce svého života.

V článku byly použity pasáže z knihy Hovory s Bohem Neale Donalda Walsche - Vydala Pragma 1998

Helena Bicanová
časopis Phoenix 7/2004

zdroj