Filozofický pohled na spiritualitu

 

  PhDr.Radovan Rybář,Ph.D.

V současnosti si lidstvo příliš nepřipouští myšlenku blízké globální katastrofy a ohrožení vlastní existence, neboť spíše akcentuje přítomnost a bagatelizuje minulost i budoucnost. A přestože mnozí renomovaní vědci a myslitelé varují před přílišným optimismem, náš svět už teď možná pomalu zaniká za všeobecného potlesku milovníků masové zábavy, aniž si to oni však uvědomují. Moderní věda se svým racionalismem ve všech jeho podobách přispěla spolu se scientismem a jeho absolutizací úlohy exaktních věd k urychlené sekularizaci a k profanaci nadpřirozena. Stojíme tak před dobou těžkých zkoušek, mezilidských i mezinárodních napětí a právě v takové atmosféře je důležitá sebereflexe a sebeidentifikace člověka.

Dnešní člověk už nestačí držet krok s pokrokem technické civilizace. Má vždy problém, když chce ujednotit výsledky vědeckého poznání se svými city a pocity. Ukazuje se tak stále více potřebné okusit mystický zážitek v srdci, objevit v nitru sebe vnitřní svět, plný nekonečna. Rozumět srdcem znamená chtít porozumět světu, sobě i lidem, znamená to také mít rád. Cesta ke sjednocení světa vede skrze srdce, neboť výsledkem jeho spirituality je láska. A láska se potom stává nejvyšším principem lidského života. Aktuálním problémem je tedy lidské srdce a jeho morální rozměr v dialogu s rozumem. Srdce má v sobě stejně jako rozum rozměr poznání.

Problematika srdce se zřetelně projevuje ve filozoficko-etickém a náboženském dialogu. Tento dialog předpokládá nejen teoretické vědomosti, ale i praktickou realizaci: zkušenost získanou v mezilidských vztazích. Ve filozofickém kontextu se tato praktická zkušenost odvíjí od integrity dvou zkušeností: rozumu a srdce. Závaznost praktických zkušeností se projevuje na filozoficko-morálním podkladu.

Život člověka bez kontextu srdce není myslitelný. Srdce mělo v lidských dějinách po tisíciletí ústřední význam. Symbolika srdce je doložitelná jak v různých uměleckých dílech, tak i v etymologických souvislostech indoevropských jazyků. Srdce je symbolem života, jak fyziologického, tak i duchovního.

Slovo srdce (hebrejsky „léb“, řecky ,,kardia“) v Bibli vedle označení tělesného orgánu má především význam metaforický, určující sídlo psychických funkcí. Srdce tak hraje důležitou roli ve vnitřním životě člověka. V jazyce, jak Starého, tak i Nového zákona a ve starověkých kulturách vůbec, je srdce symbolem člověka, centrem jeho nejintimnějšího nitra.

Srdce je tedy pramenem životního dynamismu, psychické, citové a duchovní aktivity. Starý zákon potvrzuje, že srdce je i symbolem morálnosti člověka. A Nový zákon se vší radikálností se obrací právě k lidskému srdci. Ono je totiž symbolem nového člověka, místem konverze. Křesťanská morálka ontologickou podstatu vidí v srdci. V srdci se skrývá osobní kvalita a velikost člověka. Člověk se chová podle toho, jaké je jeho srdce, jaké hodnoty do něho přijal.

Srdce je centrem nejen fyzického a duchovního života, ale i náboženské hloubky, kterou nepostihne žádná psychologie ani empirická věda. Tato intimita srdce je často neviditelná pro druhé lidi, vidí do ní jen Bůh nebo osoby opravdu výjimečně duchovní. V srdci má životní dynamismus svůj ontologický základ, který převyšuje rozum a formuje člověka duchovně prostřednictvím pozitivních vztahů. Srdce je životní centrum, tvořivá láska i střetnutím s Bohem (Absolutnem). Svět byl stvořen proto, abychom ho zduchovnili láskou a konáním dobra. A láska vůbec je založena na víře v absolutní hodnoty. Proto je dnes zapotřebí být filozofem srdce.

Není proto ani náhodou, že v dějinách křesťanství hrála tak důležitou roli mystika lásky, která byla typická pro ženskou spiritualitu, rozšířenou nejvíce ve středověku. V ní vystupují do popředí individuální, personální a afektivní rysy. Právě ženy-mystičky si byly vždy vědomy tělesně duchovní jednoty člověka. V divinacích těchto mystiček se zjevuje eros, erotická láska. Mluví jazykem erotiky a používají i erotické symboly. Erotické symboly na jedné straně mobilizují eros, ale straně druhé ukazují i za tělesnost člověka na duchovní dimenzi lásky. Tělesné objetí a spojení se stalo symbolem i duchovního objetí a sjednocení člověka s Bohem. Ve středověku se pokládalo za normální, když ženy byly inspirátorky mystiky mužů.

V extatických zážitcích mystiků dochází k jakési interiorizaci a koncentraci smyslových zážitků a zároveň k jejich transcendenci. Dochází až k substanciální jednotě těla a duše, sexuality a spirituality. V mystických zkušenostech dozrává celý člověk, nejen jeho duchovost, ale i pohlavnost. Tato pohlavnost vychází z určité eroticky podmíněné úrovně zkušenosti, která duchovně personální rovinu dále přesahuje. Z toho vyplývá, že nikoliv cestou potlačování sexuality, ale naopak rozvíjením pohlavnosti se lidé dostávají k plnější, duchovní zkušenosti.

Pravá mystika potřebuje objímající a slučovací lásku, jež předpokládá polaritu muže a ženy nebo Boha a člověka. Z tohoto napětí - extáze se potom utváří všechno sjednocené a harmonické. Např. Plótinos chápal extázi jako vystoupení z vlastní individuality. Extáze sama je opojením pramenícím z faktu splynutí, ujednocení protikladů. V objímající lásce milující osoba však nehledá jen milovaného, ale i dech celosti, který povznáší, neboť hledá dokonalou jednotu protikladů. V dimenzi sjednocující lásky existují nejen pohlavní slasti, ale i slasti různých vizualizací, které zprostředkovaně hovoří o rozkoši z cesty vedoucí ke splynutí.

Za vrchol sjednocení je v mystice lásky považováno sjednocení srdcí, neboť srdce se biblicky chápe jako centrum lidské bytosti. Např. P. Teilhard de Chardin zdůrazňuje, že k Bohu se máme přibližovat celým srdcem, celou svou bytostí. A to ne srdcem vyprázdněným od lásky, ale naopak srdcem touto láskou naplněným. Podle Teilharda láska postupně přetransformuje celý vesmír a sám rovněž i čerpal z lásky k ženám a ženství jako takového. ,,Podmanění si nevyzpytatelných, ještě spících duchovních sil, a to ne únikem od pohlaví (separací), ale prostřednictvím nich: to je (…) skrytou podstatou a velkolepou úlohou pohlavní čistoty budoucnosti.“ ¹

Ve střetnutí s ženstvím objevuje Teilhard tajemství amorizace, která přemění vesmír. Člověk navzdory všemu vášnivému zaujetí pro vesmírné síly by zůstal torzovitý, kdyby se nedal vzrušit, vlastně probudit střetáváním s druhým pohlavím. Eros u Teilharda sehrává dvojí úlohu: jednak je vášnivou láskou ke hmotě a vesmíru a jednak je střetnutím se ženstvím. Ženy zasvěcují do tajemství lásky a probouzejí tím i nové (duchovní) síly. Ze styku se ženou při zachování čistoty srdce může se dospět k nové kvalitě lásky k sobě, bližnímu i k celému vesmíru.

Žena přijatá v lásce se pro muže stává ikonou a umocňuje jeho duchovní život, ale přijatá bez lásky se může stát i jeho ujařmením. Jako základní podmínka skutečné lásky je to, že člověk vědomě nechává prostor pro všechno, co ho přesahuje. Při takovém chápání a pojetí lásky se otevírá prostor pro mystiku, která se dovolává boží lásky a zakouší ji v rozmanitých mystických zkušenostech. A touto mystikou je především mystika žen.

Láska ve vztahu ke spiritualitě vystupuje do popředí v absolutní míře. Spiritualita představuje úctu a pozornost, radost a tvořivost, spravedlnost a soucitnost, ale i úsilí o sjednocení s celým vesmírem a Bohem. Např. Anselm Grün, jenž zastává koncepci tzv. spirituality stvoření, se domnívá, že tato spiritualita otevírá širší prostor pro dialog se spiritualitami jiných náboženství. Dovolává se rovněž spirituálního teologa Matthewse Foxe a jeho čtyř cest (stupňů) spirituality:

za 1) představuje úctu a úžas ke všemu stvořenému světu;

za 2) odkrývá propasti bytí, temnotu a nicotu, bolest a utrpení, které člověka produchovňují; za 3) vyzývá skrze naši kreativitu ke spolupráci s Bohem;

za 4) ukazuje cestu osvobození od utrpení a bezpráví důsledným uplatňováním spravedlnosti, využíváním ovoce naší tvorby pro dobro lidstva a chválu smyslu Stvoření. ²

Pramenem naší naděje je tedy láska, proto velmi záleží na tom, co nosíme v našich srdcích. I naděje na přežití lidstva je živena láskou. Dnes je třeba lásky s ekologickou dimenzí, tedy lásky člověka jako druhu (lidstva) k jiným druhům a přírodě (světu) vůbec.

Podle Teilharda: ,,jedině láska, jak ukazuje každodenní zkušenost je schopna vést bytosti k dokonalému bytí tím, že je spojuje (…) A proč by to, co v malém dělá každý den (v milenecké lásce - pozn. autora), nemohla jednou dokázat v rozměrech celé Země?“ ³

Takto chápanou ,,ekologickou lásku“ je možné realizovat v rámci ekologizace člověka, resp. jeho existence, která je zároveň i jeho humanizací (kulturou). Ale to si vyžaduje ,,radikální změnu srdce“, od které ,,poprvé v historii závisí fyzické přežití lidstva.“ ⁴

Spiritualita a mravnost přispívají k oživení aktivity lidského bytí v jeho vztahu s Absolutnem (Bohem) a napomáhají mu při hledání životní pravdy. Kvalita a intenzita lidského života závisí od pochopení smyslu a povinnosti žít morálně. Objektivní (vědecká) pravda nezahrnuje nikdy všechno, subjektivní (osobní) pravda je zase příliš úzká. Lidské bytí mezi oběma těmito pravdami volá po potřebě autority víry. Tato víra má místo v každém člověku, protože je ozvěnou jeho duše, počátkem dobrých idejí a správných rozhodnutí.

Slovo spiritualita má kořeny v hebrejském ,,ruah“, v řeckém ,,pneuma tó“ a v latinském ,,spiritus“ = duch. Těmito slovy tedy označujeme duši, dech, který umožňuje život a v teologickém významu i Ducha Svatého. Spiritualita je tak vyjádřením míry a hloubky bytí, tradice a kultury. Etymologicky se opírá o kmenový základ latinských sloves ,,spirare“, ,,re-spirare“ = dýchat, vydychovat, oddychovat. Pokud někdo dýchá, je činný, žije. Proto etymologický význam slova ,,spiritus“ – duch je spjatý s principem života.

Starověké národy a kultury si zpočátku představovaly ducha jako něco materiálního. Až řecká filozofie dospěla k tomu, že duch a duše jsou povahy nemateriální. Tato vize otevřela nový pohled na koexistenci těla a duše. Duch se dá poznat zprostředkovaně, prostřednictvím aktivní činnosti. Dlouhá lidská zkušenost potvrzuje, že člověk nemůže nemyslet na Absolutno, na věčnost a na věci duchovní či spirituální

Např. Platón tvrdil, že tělo omezuje duši v její svobodě a proto se na konci života musí duše od těla osvobodit. Na základě této myšlenky potom všichni platonici tvrdili, že skutečná filozofie je ta, která zkoumá smrt. Toto tvrzení způsobilo, že kdo chtěl žít duchovně, měl umrtvovat svoje tělo, vášně a zlé sklony a měl se zaobírat věcmi věčnými (meditací o nebeských idejích a Bohem). Avšak filozofie má i svoje praktické důsledky v etickém a morálním smyslu.

Platónská koncepce pronikla potom do křesťanství. Jeho ideje inspirovaly k věcem vznešeným a hlavně dávaly přednost aktivitám duchovním před materiálními (filozofie, věda, umění, kultura obecně). Když povíme o někom, že je ,,duchovní člověk“ obyčejně si představujeme nějakého mučedníka, svatého, askety, humanisty, myslitele, člověka osvíceného.

Cílem duchovního života je zduchovnění (probuzení) člověka, jeho mysli, srdce, vůle, citů a těla. Duchovní (osvícení) lidé humanizují (kultivují) svoje prostředí, rodinu, společnost, svět. Jejich duchovní působení tvoří základ pozitivních dějin lidstva a dává smysl životu na zemi. Cesta k živé a k praktické duchovnosti není lehká, ale je dlouhá a namáhavá.

Naše současnost je chudá na velké osobnosti, opravdu duchovní lidi. Když duše ovládá tělo, člověk žije svobodně a těší se ze svobody. Spirituální tváře vždy fascinovaly umělce, neboť vyzařují jas, klid, dobrotu a lásku. Naopak, když tělo ovládá duši, člověk se stává otrokem vášní a v srdci přechovává nenávist. Z jeho osobnosti obyčejně sálá destruktivní nepokoj, nenávist a závist, které pohlcují všechnu pozitivní energii jeho duše.

Zduchovnění člověka neznamená něco, co patří jen do náboženského slovníku. Duchovnost a spiritualita patří ke světu, k člověku a jeho životu. Proto i cílem naší existence na světě je pozdvihnout se duchovně. Spiritualita a mravnost se vzájemně prostupují. V jejich integritě se rodí životní styl podle morálních a duchovních kritérií. V centru obou je hloubka poznání pravdy, dobra a krásy, též vztah mezi vědomým konáním a morálními normami (jednotlivce, společnosti, kultury obecně).

Současná světová kultura ve své pozitivní pluralitě a toleranci uvedla na scénu –v souvislosti s globalizačními tendencemi a oživením zájmu o spiritualitu- i jisté projevy duchovnosti, které narušují dosavadní představy o původním (křesťanském) významu tohoto slova. Jde o různá alternativní náboženství, esoterické tendence, paranáboženské a parapsychologické fenomény, návrat k magii, astrologii, samospásným nirvánám a okultním praktikám. Kolorit této postmoderní spirituality dotváří množství různých sekt, kultů a magických hnutí., ve kterých se doslova obchoduje s vírou. Ale toto všechno je především důkazem toho, že postmoderní člověk hledá smysl života, harmonii, splynutí s Absolutnem, že nechce být sám, že chce někam patřit, opřít se o něco, co by mu dodalo více jistoty a naděje.

V současné Evropě, resp. euro-americké kulturní oblasti tak pozorujeme nárůst duchovně náboženské vnímavosti, o které svědčí jakýsi ,,trh“ různých duchovních nauk a aktivit. Celkové duchovní a náboženské probuzení se ve velké míře orientuje na Východ, než na původní západní křesťanskou tradici. U mnohých lidí tato skutečnost vede k přesvědčení a hlásání toho, že křesťanství v dějinách zklamalo a postupně zaniká. Fenomén duchovního naplnění mimo křesťanské tradice staví před nás úkol sebereflexe, poctivého sebehodnocení, i přehodnocení naší dějinné zkušenosti.

Dnes jsme svědky v každodenním životě převahy jednostranného racionalismu, intelektualismu, upřednostňování pragmatických, utilitárních postojů či mohutného bujení praktického aktivismu, které přispěly k mnohým krizovým stavům v životě naší společnosti a kultury.

Věda se podle scientismu stala garantem společenského pokroku a má postupně přispět k odstranění všech těžkostí z lidského života. Ale výlučně pojmová intelektová reflexe nás může v životě často přivést na scestí.

Naopak spiritualita, založená na citovém a intuitivním poznávání, nás přivádí k osobnímu kontaktu se zásvětím (Bohem), např. v kontemplaci, v mystických stavech, extázích nebo v mimořádné odloučenosti od ,,běžného“ životního dění. Spiritualitou se však nemusí myslet jen vnitřní život ve zbožnosti, modlitbě a v odloučenosti od světa, ale může zahrnovat i celý život, duši i tělo, individuum i společenství, prostě vnitřní i vnější projevy člověka.

Politické, náboženské i kulturně civilizační klima moderní doby přispělo k současnému pluralismu, který je dobrý, když v něm má místo interkulturní dialog, ale i duchovní a mravní pořádek. Dialog jako výsledek multikulturního pluralismu, je dobrou věcí, ale nesmí vnášet chaos do našich východisek a předpokladů. Jedním z výsledků interkulturního dialogu je současné hledání nové spirituality.

Z nových spiritualit je jednou z nejrozšířenějších spiritualita Nového věku (New Age). Tato spiritualita je založena na filozofii, která je produktem postmoderního myšlení , s projevy synkretismu, eklektičnosti, prvky východního panteismu a starověkého animismu.

Hnutí Nového věku se dnes stává jakýmsi alternativním náboženstvím vůči křesťanství. Je chápáno jako znovuzrození a aktualizace okultisticko-metafyzické tradice, která se spojila s americkou masovou kulturou 60-tých let 20.století. Údajně jde o jakousi eklektickou směs rozdílných tendencí, různých kulturních epoch, náboženství, ale vždy na bázi moderní (industriální) epochy. Toto hnutí, protože v sobě koncentruje magické a tajemné rysy (úzce spolupracuje např. s parapsychologií), je díky své blízkosti s naturalismem velmi atraktivní pro současné mladé lidi. Často je také z řad představitelů římsko-katolické církve obviňováno z manipulace s lidmi, zvláště s těmi, kteří nebyli nikdy předtím duchovně formováni. Hnutí Nového věku prý v sobě shromažďuje komplexnost fenoménu parareligiózního a duchovního charakteru. Jeho religiozita se dnes prý projevuje více v dimenzi ekonomicko-obchodní než v askezi a víře. Proto v ní údajně vládne individualismus a je potvrzením nadvlády člověka nad vším posvátným (tabuizovaným) a náboženským (zjeveným).

V pluralitě různých spiritualit dnes není jednoduché se orientovat a rozpoznat pravé od nepravého, hloubku od povrchnosti, dar víry od manažmentských schopností, u nichž stačí naučit se usmívat, mít určité poznatky z psychologie a typologie a mít pozitivní myšlení. Hloubka pravdy a plná duchovnost však souvisí se zralou (duchovní) osobností, která s láskou řeší problémy života a uskutečňuje život v pravdě. V praxi to znamená, že duchovní člověk koná vždy dobro, neboť pochopil, že láska je krásná a sjednocující. Aktuální potřebou je tedy hledat a pěstovat osobnosti se stabilními hodnotami a postoji.

Jedním z výrazných hledačů nové spirituality je I.M.Rupnik se svým filozoficko-teologickým konceptem ,,dynamického poznávání“, resp. modelu ,,cesty umělce“.⁵

Koncept ,,dynamického poznávání“ je osobní, životní poznávání, v němž ze stupně praktického přes formální a ze stupně analytického přes syntetický směřujeme ke stupni posvátného, duchovního poznávání. Rupnikova ,,cesta umělce“ hovoří o tom, že každý, kdo se vydá na cestu hledání pravdy, je na cestě, která je vlastně živá a osobní (jedinečná).

Tato cesta začíná tak, že ,,umělec“ (vlastně každý člověk) nejdříve cítí přitažlivost, která však není ani zvídavostí, ani smyslovou okouzleností. Tato přitažlivost je totiž ,,oslnivou výzvou“ k objevu vyššího smyslu ve světě, k poznání Lásky jako všeobecného principu vesmíru, přičemž ji mohou zprostředkovat osoby, události i věci.

Po této počáteční fázi ,,umělec“ vstupuje na pole poznávání ,,cesty-výstupu“. Na ní ,,umělec“ zakouší silné dojmy, emoce, rozum se začíná rozjasňovat, pronikat k podstatě věcí a událostí. Ale také se dopouští velkých omylů, neboť zde chce uplatňovat metodologický pořádek, pravidla vědeckosti a celou svoji vnitřní subjektivní sféru se snaží uzavřít do formálního schématu, které chce předložit druhým. Tímto epistemologickým ,,pokoušením“ však ,,umělec“ projde jen v pokoře, inspirovaný Láskou (srdcem), respektující Logos, jako vtělené slovo boží.

A až potom přichází ,,umělec“ do třetí fáze své cesty - na vrchol, kde dochází k porozumění , které dává Láska, která je svoji podstatou ,,Slovo-obraz“. Takovéto poznání je přetrvávající posvátnou silou, sdílením osobní, živé pravdy, při němž ,,umělec“ nemá co ,,re-produkovat“.

Čtvrtou fází cesty je proces ,,uměleckého tvoření“, jejíž funkcí je ,,zrodit“ to, co ,,umělec“ počal na vrcholu své cesty, tj. v situaci sebe-přetvořeného, přeměněného člověka vytvořit vlastní posvěcený ,,obraz boží Lásky“, postihnout duch tvarů Logu.

Koncept ,,dynamického poznávání“ na příkladu ,,cesty umělce“ znamená opustit staré pojetí spirituality, založené na empirické vědě a racionalistické filozofii, která dává jen ,,statistický“ odlesk poznávané pravdy a vysvětluje tajemství spirituality jen v pojmových, racionalistických schématech.

Nová spiritualita to znamená počítat s ,,vyšším (duchovním) poznáváním. Je to také pohled na spiritualitu v kontextu kultury. Je možné v něm vystopovat celé tkanivo kultury, ve které se vědy, umění, filozofie, náboženství s jemu přináležející spiritualitou, resp. všechny oblasti kultury vzájemně respektují, potřebují, pronikají, odkazují jedna na druhou.

,,Dynamické poznávání“ představuje ,,životní proces“ na způsob fungování organismu, ve kterém jsou všechny pod-procesy propojené a vzájemně spolu souvisí.

Co je tedy společným momentem všech forem a cest hledání nové (křesťanské) spirituality? Dají se zde vysledovat zhruba čtyři základní momenty:

za 1) moment reflektování světa jako spor mezi dimenzí světa a dimenzí zásvětí;

za 2) uvědomění si významu východní i nekřesťanské zkušenosti se spiritualitou;

za 3) uvědomění si významu mezináboženského , interkulturního dialogu;

za 4) vědomí úlohy aktualizovat křesťanskou spiritualitu, vypracovat nový životní styl pro dnešní postmoderní dobu.

Celý euro-americký prostor je dnes nábožensky velmi složitý a komplikovaný tím, že není jen křesťanský. Dominujícím faktorem ale této civilizace je to, že byla vždy otevřena podnětům z jiných civilizací a že je vždy dovedla tvořivě přepracovat v ,,nové“, vlastní kulturní hodnoty.

Poznámky:

Grün, A.: Mystika a eros. Česká křesťanská akademie, Praha 1996, s.58

Grün, A. - Serferling, A. : Spiritualita stvoření. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, s. 9

Teilhard de Chardin, P.: Vesmír a lidstvo. Vyšehrad, Praha 1990, s.220

Fromm, E.: Mít nebo být? Naše vojsko, Praha 1992, s.15

 

Literatura:

Clément, O.: Pohledy do budoucnosti. Refugium, Velehrad 1998

Daněk, K.: Po stopách poznání srdce. Avicenum, Praha 1984

Fromm, E.: Mít nebo být? Naše vojsko, Praha 1992

Grün, A.: Mystika a eros. Česká křesťanská akademie, Praha 1996

Grün, A. – Serferling, A.: Spiritualita stvoření. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní

Vydří 2000

Johnston, W.: Hledání nové spirituality, Portál, Praha 1997

Rupnik, I., M.: Až se stanou umění a život duchovními. Refugium, Velehrad 1997

 

https://www.ped.muni.cz/wphil/clenove/rybar/TEXTY/filozofickypohled.htm