Voda mi připomíná Boha

     Čistá a špinavá. Slaná a sladká. Měkká a tvrdá. Studená a horká. Rychlá a pomalá. Taková může být voda. Je tolik vlastností, které nosí voda. Když se koupu, když si čistím zuby, když piju, když myju auto, když se procházím v dešti s hlavou vzhůru k nebi – ve všech těch okamžicích myslím na Boha. Voda mi připomíná přítele Božíka. Ne Bůh mi připomíná vodu! Bůh mi totiž připomíná všechno. Bůh je vším – tím, co je, i tím, co není. Bůh je všude a nikde. Bůh mi nepřipomíná vodu – nýbrž voda mi připomíná Boha. Asi se ptáte, co mám na mysli?

    Již delší dobu nosím tyto úvahy v hlavě a teď se o ně chci s Vámi podělit, Vy sněhové vločky. Proč Vám říkám sněhové vločky? To pochopíte v průběhu mého přednesu. K přirovnání člověka ke sněhové vločce mě přivedl Bůh prostřednictvím Neala v knížkách Hovory s Bohem. Toto podobenství na mě hluboce zapůsobilo a trochu jsem jej ve své mysli rozvinul. Namísto světa fantazie jsem nalezl hlubokou pravdu o Životě, o Bohu a posmrtném světě. Je to má hluboká pravda, avšak je má a uvědomuji si celou svou bytostí, že neexistuje jediná univerzální Pravda, že na světě je tolik pravd, kolik na něm žije lidí, že každý člověk má svoji vlastní pravdu a té by měl věřit, pokud a dokud nenalezne ještě vyšší představy o Realitě. Úmyslně jsem řekl „měl by věřit“, nemyslím tím, že by „tu svoji pravdu měl bránit a za ni se bít“. To se v současnosti děje na nejrůznějších místech světa. A kam to vede…. jistě víte…. přečtěte si noviny…. pusťte si televizi…. připojte se na internet….

 Tedy plně respektuji Vaše pohledy na Skutečnost, Vaše názory na Život a Váš vztah k Bohu, a zde Vám přináším krátké zamyšlení, které nevychází z žádné dosud prezentované studie, které je jakousi exkurzí, pohádkovou cestou do Petrovy duše. Chvílemi budou některá přirovnání Boha k vodě samozřejmě nepřesná, jelikož celá kosmologie se dá jen stěží vyjádřit slovy…. Slova jsou jedním z nejméně dokonalých prostředků komunikace….

Zvu Vás nejprve na hodinu fyziky a zeměpisu. Voda pokrývá více než dvě třetiny povrchu zemského a připočítáme-li i vodu zmrzlou, vyšplhá se tento zlomek ke čtyřem pětinám. Budeme-li zkoumat množství soli ve vodě obsažené, můžeme vodu dělit na slanou mořskou a sladkou – vodu pitnou. Přitom voda pitná je na Zemi ze čtyř pětin v pevném skupenství jakožto led a sníh. Jediná kapička vody o velikosti špendlíkové hlavičky obsahuje asi bilion bilionů molekul H2O. Každá molekula vody se skládá z jednoho atomu kyslíku a dvou atomů vodíku.

 Opusťme již tuto teoretickou část a vrhněme se do filozofických úvah. Začneme u přirovnání lidské bytosti k molekule vody. Každý člověk je trojjediná bytost, která se skládá z těla, mysli a duše. Molekula vody je tvořená také ze tří částí – ze tří atomů, přičemž duši člověka bych přiřadil k atomu kyslíku, který je největší. Jednotlivé molekuly H2O jsou k sobě přitahovány obrovskou silou – stejně tak i lidé mají tendenci se sdružovat a shlukovat do větších celků – rodin, rodů, vesnic a měst, států a nadstátních celků. Voda se svým tvarem přizpůsobuje nádobě, ve které ji přechováváme. Lidé se zase přizpůsobují okolnímu prostředí, ve kterém žijí a především přírodním zákonům, které na ně působí.

 Zatím jsme člověka přirovnávali k molekule vody, nyní se však už definitivně oprostíme od atomové fyziky a mikročástic a přistoupíme k celkovému pohledu na Vesmír a veškerou realitu. Budeme přirovnávat život člověka jako individualizované částečky Boha ke sněhové vločce a posmrtný život, tedy cesty duše po smrti ke kapičce vody. Budeme nacházet vzájemné podobnosti mezi cyklem Života a koloběhem vody. Bůh je proces a voda ve svém pohybu mi jej připomíná.

 Začněme někde nahoře v mracích. Sněží. Je nádherná zima. Vzduchem poletují sněhové vločky a je jich tolik, že by je nespočetlo ani tisíc matematiků – viď, Jájo? Létají si klidně vzduchem a postupně se snášejí k zemskému povrchu. Každá sněhová vločka je jiná. Podíváme-li se na ně pozorně, zjistíme, jak jsou nádherné, jak jsou symetrické a dokonalé ve své jedinečnosti. Tak jako nenajdeme dvě naprosto identické vločky, nenajdeme ani dva totožné jedince. Už slovo jedinec naznačuje, že jde o cosi jedinečného, že? Každá vločka má svoji osobitou krásu, neopakovatelnou nádheru, ačkoliv všechny jsou složené ze stejné látky, ačkoliv jsou tvořené stejnými molekulami.

 Není jistě náhoda, v jakou chvíli a na jaké místo dopadne ta která vločka. Většina vloček padá z nebe osamoceně. Někdy se však stane, že se dvě – a výjimečně i více vloček spojí a padají zároveň spolu. Přirovnáme-li fázi pádu vločky k zemi k prenatálnímu stádiu v životě individua, mohli bychom docela směle dvě vločky padající zaháknuté k sobě nazvat dvojčaty.

  Okamžik dopadu vločky na zem bychom mohli přirovnat k porodu v ontogenezi člověka. Zatímco podstata bytí vločky ve vzduchu byla spíše individuálního charakteru, na zemském povrchu se počíná socializovat – napojovat na hrany ostatních vloček. Začíná být ovlivňována okolním prostředím, kterým je obklopena. Čím je vločka starší – čím se nachází v nižších vrstvách padlého sněhu, tím je na ni vyvíjen stále větší tlak za všech stran – stejně jako na vyvíjející se dítě. Přebírá vlastnosti okolního prostředí, jeho teplotu, barvu, stupeň znečištění. V dospělosti vločky i člověka můžeme již těžko rozlišit individuální jedince z celku – sníh udusaný a vhodný ke stavbě sněhuláka a člověk socializovaný jsou součástí jednoho celku.

    Máme teď před sebou otázku, zda je lepší být vločkou izolovanou někde třeba na větvi stromu, nebo vločkou pevně spojenou s ostatními v těžkém sněhu. Myslím, že nic není lepší nebo horší. A pokud bylo vločce předurčeno, aby vytvářela ozdobu na stromě, tak tam může zůstat a nemusí si dělat výčitky, že není například jednou z jejích kamarádek vytvářejících kouli na sněhulákovi. Pokud bylo vločce předurčeno, aby se chvíli pyšnila svojí krásou na větvi a poté aby spadla dolů do závěje a obohatila její řady, nechť se tak stane. Pokud bylo vločce předurčeno od počátku zvyšovat vrstvu napadlého sněhu, ať tak činí. Myslím si, že bychom neměli násilím měnit podmínky, do kterých jsme se narodili.

  Ale zároveň jsem přesvědčen, že jestliže naše okolí nevyhovuje naší představě o tom, kým skutečně jsme, můžeme svoji lokalitu změnit stejně jako vločka, která se nechá větrem přenést na úplně jiné místo. Kam však opět dopadne, záleží spíše na větru než na čemkoliv jiném. Taková čisťounká vločka, která dopadla na zamrzlé bahno, může být vděčna vichru, pokud ji zvedne a zanese na čistě bílé pole. Ale je-li bezvětří – tzn. nemá-li člověk dobré spojení s Bohem a nemá-li ve svém životě žádný zdroj vyššího poznání, zůstane v bahně. Ale to pro ni může být přece úžasná příležitost, jak ukázat celému světu, co to znamená být skutečně sněhobílý. V kontrastu s tmavým odstínem znečištěného sněhu vyniká o to víc čistota naší odvážné vločičky.

   Tím, jak sníh stárne, přibližuje se stále více zemskému povrchu a začíná pomalu tát. Stejně tak lidé v pokročilém věku jsou obvykle zatíženi různými nemocemi. Okamžik, kdy naše vločky tají a mění své skupenství z pevného v kapalné, přirovnávám ke smrti. Od této chvíle již nebudeme mluvit o sněhové vločce jakožto člověku, ale o kapičce vody jakožto duši člověka, která opustila fyzické tělo.

   V okamžiku tání se sněhová vločka loučí s prostředím, ve kterém přebývala a vydává se na dalekou cestu do moře – nebo kam chce. Najednou cítí mnohem větší schopnost svobodně se pohybovat. Spojuje se s ostatními kapičkami – nejprve hlavně s těmi, které přebývali v téže oblasti a které roztály před ní – se svými příbuznými. Kapky začínají vytvářet pramínky, potůčky, poté říčky a veletoky. Záleží na každé jednotlivé kapičce, jak rychle chce téci a zda se vydá cestou rychlého horského potůčku nebo zda bude dlouhou dobu cákat v tůňce pro žáby. Většina kapek jednou doteče až do moře, které bychom v našem přirovnání označili jako splynutí z božskou podstatou.

Když to kapky v moři už přestane bavit, začnou se díky slunci odpařovat a putovat ve formě mraků nad pevninu, kde po čase spadnou v podobě kapek – duchů, nebo jako nové sněhové vločky. ……………

Petr Dostál, 2005