Tvoření reality

Každý z nás má hluboko v sobě nejkrásnější představu svého života, je to sen, jehož prožití by nás učinilo nekonečně šťastnými.

Většina z nás se cítí od této představy oddělena, myslíme si, že ta představa je příliš krásná, než aby byla reálná, myslíme si, že si nic takového prožít nezasloužíme, tak za trest žijeme životy, které se nám pranic nelíbí, ve světě, kde nechceme být. A každý člověk, se kterým se potkáme, nám potvrdí, že žije podobně a ať si my bláhově nemyslíme, že se to dá změnit. A jediný způsob, jak tu hrůzu přežít, je dělat to, co dělají ostatní. Tohle nás učí od narození, vštěpují nám to rodiče, říkají to učitelé ve škole, slyšíme to od kamarádů, z televize, čteme v knihách. Říkají nám, co máme dělat, co si myslet, co si přát i co cítit. Nikdo nezná způsob, jak to dělat jinak, tak se dědí ten způsob, který tu už je. Nikdo se nás nikdy nezeptal, co cítíme sami, co si sami přejeme, co chceme dělat. Nikoho to nikdy nezajímalo. Všude akorát slyšíme, co se chce po nás.

Už dopředu jsme obviněni, že sami za sebe bychom si přáli akorát něco zlého, a my si přitom přejeme jen ty nejprostší a nejobyčejnější věci, chceme milovat a být milováni, chceme dávat a přijímat, chceme prožívat radost, štěstí, harmonii, soulad a lásku, chceme tvořit, chceme být spolu. Cítíme, že máme právo tohle prožívat, ať děláme cokoliv, ale už od narození mnoho z toho nedostáváme, chceme cítit bezpodmínečnou lásku, ale rodiče nám jí nedávají, protože sami jí necítí. Pak láska, která od nich plyne je podmíněná, za odměnu, přichází jen tehdy, když jednáme podle jejich přání. Tohle nás strašně bolí, nemůžeme být těmi, kým jsme, ani se svými rodiči. Ale my tu lásku chceme, protože jí potřebujeme k životu, tak jí získáváme, jak umíme: křičíme, utíkáme, vynucujeme si pozornost, útočíme nebo se bráníme, krademe jí přímo nebo pokoutně. Stávají se z nás zloději, uprchlíci, útočníci i vrahové. A to jen proto, že jsme nedostali to, na co máme právo, jako máme právo na vzduch nebo na vodu. Máme právo dýchat a máme právo milovat a být milováni.

Všichni kolem nás žijí v těchto bolestech, nedostávají lásku bezpodmínečně a tak si jí berou násilím. Všichni nám říkají, že lásky je na světě nedostatek, jen maličko v každém člověku, a každý musí být opatrný komu jí dává, protože když mu tenhle kousíček vezmou, už mu nezůstane nic, snad jen, když jí ukradne někomu jinému. Tak se přetahujeme o ten ždibec lásky, který nám zbyl, bojujeme o něj se svými partnery, dětmi, rodiči, s každým, koho potkáme a naše vztahy jsou bolestné. A stejně to probíhá v celém světě na všech úrovních a my prožíváme celoplanetární boj všech proti všem.

Co je to vlastně ta láska? Proč o ní všichni tak usilují? Kde se bere a kam se ztrácí? Když jsme se svými partnery, jsme otevření a naše myšlenky jsou čisté, cítíme, jak mezi námi proudí energie, něco nás přitahuje a dělá nám to dobře, jsme šťastní z blízkosti druhého, radostně se jeden o druhého staráme, dáváme tomu druhému to nejlepší. Milujeme se. A naše láska je bezpodmínečná, ten druhý nemusí dělat nic, abychom ho milovali, prostě ho přijímáme takového, jaký zrovna je. Prožíváme nejkrásnější okamžiky svého života. Ale pak se často něco změní a naše štěstí se rozplyne a vrátí se opět boje. Co se změnilo? Ten druhý? Nebo my? Nebo ten druhý se nemění tak, jak my chceme? Nedělá to, co chceme? Kam se teď poděla ta bezpodmínečná láska? A co bylo vlastně jejím zdrojem? Tu lásku jsme cítili ve svém srdci, takže byla tam, ale odkud se tam vzala? Kdo byl jejím zdrojem?

Lásku bychom nikdy nepocítili, pokud bychom jí v sobě už neměli předem, je to něco v nás, s čím se už rodíme. Každé dítě přetéká láskou a proto ho všichni milují a ono vnímá naší lásku, protože vnímá svou vlastní, každé dítě dělá jen to, co je nejlepší pro něho, protože se miluje. Jak probíhá proces naší výchovy, je nám vštěpováno, že máme myslet především na druhé, máme dát na jejich názory a dělat to, co chtějí ostatní, protože jedině tak získáme jejich lásku. Protože my sami si nezasloužíme být milováni, musíme pro to něco dělat, snažit se, usilovat. Jsme nehodní pro to, aby nás ostatní milovali, jsme nedokonalí a hříšní, proto jsme trestáni nedostatnem lásky. Všechny tyhle bludy bereme jako holý fakt, protože jsme malé děti, které nikdy nepoznaly nic jiného. Myslíme si, že jsme špatní, když to tedy říkají všichni kolem nás. Už se nemilujeme, ale začneme se nenávidět.

Jako malé děti jsme dostávali jen to nejlepší, protože jsme se milovali, teď máme jen to nejhorší, protože se nenávidíme. A chvilkové zlepšení nastane jen tehdy, když trošičku té lásky někomu ukradneme, zapoměli jsme, že my sami jsme zdrojem té lásky.

Ale teď nastala ta chvíle, kdy jsme si to opět uvědomili. Každý z nás je zdrojem lásky. Ale cítíme jí jen málokdy. Jak to? Láska je světlo v našich srdcích a pokud naše srdce září, my lásku prožíváme. Pokud je ale srdce zahaleno mrakem, žádné světlo z něho nevychází. Ty mraky jsou tvořeny strachem, nenávistí, lítostí, odmítáním, hodnocením, odsouzováním, tresty, jsou spřádány příběhy, vysvětlováním a obhajobami. Tohle je hustá pavičina, přes kterou projde paprsek světla jen velmi obtížně. To světlo je ovšem nejhlubší podstatou našeho bytí a jedině, když ho vidí ostatní, vidí naší pravou podstatu, jedině, když záříme, projevujeme, kým skutečně jsme – čistou láskou. A my se bojíme tohle dát najevo, vždyť nikdo kolem nás to nedělá.

A tak nás ostatní vidí často jen jako černý mrak zloby, strachu a nenávisti. Bojíme se být tím, kým skutečně jsme a tak jsme tím, čím nás chtějí mít ostatní. A tohle bytí nás netěší, prožíváme díky němu spoustu bolestí, trablů a strádání. A čím víc se snažíme vyhovět ostatním, tím víc to bolí. Dokud se konečně nerozhodnem, že odvážně budeme tím, kým skutečně jsme.

Podobnou cestou pocházejí všichni lidi na téhle planetě, všichni máme kolem srdce mrak a všichni chceme být zářivým světlem, ale nevíme to o sobě navzájem. Ale teď to zjišťujeme. Jsme všichni stejní, všichni chceme lásku a všichni se bojíme, že jí nedostanem. Pojďme si jí tedy navzájem dát, bez podmínek, já ti dám svou a dostanu tvou. Dovol mi spatřit světlo svého srdce a já ti ukážu své. Chci naslouchat tomu, co cítíš a co chceš a budu upřímně a otevřeně sdílet, co chci a co cítím já. Protože všechno, co mám v sobě je láska, i všechno, co máš v sobě ty, je láska. Sdílím s tebou nejkrásnější představu svého života a naslouchám tvé nejkrásnější představě o životě, třeba tam najdu něco drobného, co pro tebe můžu udělat, něco, co mě nestojí nic, ale tobě to udělá velikou radost, protože se ti splní kousíček tvé představ a něco podobného ty uděláš pro mě.

Je nás na světě šest a půl miliardy, je tu šest a půl miliardy nejkrásnějších představ, které jsou propletené, já udělám něco pro tebe, ty uděláš něco pro dalšího, ten ještě pro dalšího a tak dále, až se kruh uzavře a někdo neznámý udělá něco pro mě. Najednou se mi splní má nejkrásnější představa. Ale spousta našich představ je tak velikých, že je prostě jeden člověk splnit nedokáže, třeba, že chceme žít na planetě s nejlepšími podmínkami pro život, ale můžeme se spojit.

Nejkrásnější představy všech lidí na světě mají úžasnou vlastnost, jedna druhou podporuje, rozvíjí, kde jedna končí další začíná, činí se navzájem krásnějšími a většími. Když se sejdou dva lidi a každý bude mít o samotě najitou svou nejkrásnější představu a začnou je spolu sdílet, najdou společnou ještě krásnější představu, kterou by zvlášť nikdy nevymysleli. A přitom tahle společná představa bude navazovat na jejich individuální, bude je rozvíjet a překračovat. Když se sejde deset lidí dokážou to samé, individuální představy se budou navzájem podporovat a tvořit společnou nejkrásnější představu. A takto to funguje s tisícem, milionem i miliardou lidí.

A tohle je důsledek toho, že jsme odvážně a otevřeně začali mezi sebou sdílet, co cítíme a co chceme, vytvořili jsme společný záměr. Energie mezi námi proudí, dáváme si bezpodmínečnou lásku, navzájem se podporujeme, povzbuzujeme, dáváme si prostor být těmi, kým skutečně jsme.

Vesmír je stroj na záměry, jaký záměr do něho vložíme, takový nám vrátí výsledek. Dokud jsme nevěděli, jaké záměry máme, výsledky které jsme dostávali, se nám pranic nelíbily. Spousta lidí tvrdí, že nic nechce, ale to je omyl, každý něco chce, ale když nechce, jeho záměr je skrytý před jeho uvědoměním. Přesto je tento záměr vesmírem naplněn. Jiní lidé mají spoustu konkrétním přání a záměrů, přesto se jim nelíbí to, co se vrací. Je to tím, že jejich přání a záměry jsou v rozporu s jejich nejkrásnější představou o životě. Jejich přání jsou zmatená, rozporuplná, jsou v konfliktu s přáními jiných lidí nebo celé přírody. Pokud je zmatek v záměrech, je zmatkem i to, co vesmír vytvoří. Podobný zmatek vytváříme, pokud máme přání týkající se jiných lidí, když jim říkáme, co mají chtít nebo co nechceme my. Vesmír slyší jen na jasnou odpověď na otázku: co chceš pro sebe podle své nejkrásnější představy o životě?

Když chceme tvořit opravdu ten nejkrásnější svět podle našich představy, je krokem na naší cestě sdílet své záměry s ostatními lidmi. Pokud se v našich záměrech vyskytnou rozpory, je to signál, že ani jeden z nás ještě není ve své nejkrásnější představě, pokud oba ustoupíme od své původní představy, můžeme vytvořit novou společnou a krásnější. Takovou pak vesmír vytvoří.

To, jak vesmír realizuje naše představy, lze sestavit do logického rámce. Vesmírem proudí tvořivá energie, je všude kolem nás. Téhle energii dáváme záměrem rozkaz, co má vytvořit. Ta energie ovšem tvoří jedině tehdy, když proudí, pokud se zastaví, nevytvoří nic nebo něco, co se nám nelíbí, proto je potřeba vytvořit síť záměrů, které ukážou energii cestu. Tady vytvoříš toto, poplyneš dál a vytvoříš ono, atd. atd. Takto tvoříme vždycky, ale často míjíme cíl. Ale existuje způsob, jak vytvořit cestu, která vede vždy k našemu vysněnému cíli.

Jsme ZDE a TAM je cíl, kterého chceme dosáhnout. Když vizualizaci cesty tvořivé energie začneme cílem, nemůžeme minout. Pak hledáme předcházející krok, pak ten, který předcházel jemu, až se dostaneme do současnosti. Tak jsme vytvořili cestu energie (energetickou linku), kde jeden záměr navazuje na druhý od okamžiku tady a teď až k našemu cíli, životu podle našich nejkrásnějších představ. Naše navazující záměry tvoří energetické dráhy a sítě, jsou rámci a archetypy, ze kterých můžou vzniknout konkrétní projekty, jejíchž realizací vytvoříme přesně to, co chceme.

Tenhle tvořivý proces probíhá na mnoha úrovních, probíhá v každém z nás individuálně, takto tvoříme i ve skupinách nebo týmech, ve kterých jsme a také na úrovni celého lidstva. Při tvoření ve skupině nám pomáhá, když sdílíme, co chceme. Zjišťujeme, jak naše jednotlivé záměry do sebe zapadají, jak na sebe navazují, který předchází a který následuje, jak jeden druhý rozvíjí a jak tvoří záměr společný. Když společný záměr vytvoříme, můžeme sestavit energetickou linku a vytvořit projekt naší práce a tu realizovat.

Dospět ke společnému záměru, který chceme ve skupině realizovat, je velká práce, která vyžaduje soustředění a odhodlání všech zúčastněných. Tahle spolupráce je o otevřenosti a propojenosti, o vzájemném poznávání se a pochopení, o sdílení toho, co cítíme a co chceme. Výsledkem je tým lidí, kteří mění svůj svět, kteří jsou těmi, kým skutečně jsou a žijou své životy podle svých nejkrásnějších představ. Modelem takto spolupracující skupiny jsou například Kruhy srdce.

A proč to všechno dělat? Chceme žít svůj život podle svých nejkrásnějších představ a víme, že sami to nedokážeme, že k tomu potřebujeme ostatní lidi kolem nás. Děláme to proto, že chceme dostávat to, co nám náleží, bezpodmínečnou lásku a chceme jí také dávat ostatním, protože jedině tak cítíme, že jí máme. Děláme to proto, že jsme pochopili, že tvůrci světa kolem nás jsme my sami a že pokud si všichni budeme přát žít na planetě s nejlepšími podmínkami pro život, tak vesmír jí stvoří.

Kamil Krbálek