Co je Nová spiritualita

Text o Nové spiritualitě, který je součástí našich stanov. Napsal ho před prvním Patroniem v roce 2006 náš první koordinátor Dalibor Novák. V roce 2007 ho zkrátil a upravil do podoby publikovatelné na wikipedii Kamil Krbálek (Nová spiritualita). V roce 2009 pak Kamil Krbálek sepsal verzi nazvanou Moje Nová spiritualita.

Co je Nová spiritualita

Nová spiritualita neboli Nová duchovnost se zrodila samovolně mezi lidmi postmoderny konce dvacátého století a existuje v neinstitucionalizované formě po celé planetě. Jedním z těch, kteří ji výslovně formulovali, je americký novinář a spisovatel Neale Donald Walsch. Ten ji důsledně očistil od starého smýšlení a vyjádřil její povahu tak jasně, jako asi nikdo do té doby. Částečně jako poučená variace na spiritualitu 60.let dvacátého století, částečně jako návrat archaického smýšlení a v západní civilizaci vytlačovaných východních nauk zažila svůj hlavní vpád kolem roku 1993. V základech má nespokojenost s dosavadním civilizačním vývojem na planetě, psychické odcizování jejích členů, narušené životní prostředí, velký technologický pokrok s náhlým rozmachem výpočetní techniky v čele, politické změny po pádu Železné opony, náhlou vlnu paranormálních jevů v téže době a vědecké objevy na poli kvantové fyziky, které všechny dohromady popřely hmotnou objektivní realitu a vyzdvihly opět ducha a propojenost všech věcí. Zároveň Nová spiritualita přichází s varováním před hrozbou zničení života na Zemi tak, jak ho známe. Toto zničení může nastat každou chvílí, například i použitím zbraní hromadného ničení ve jménu odděleného Boha.

Novou spiritualitu snadno poznáte, protože:

Povzbuzuje k hledání pravdy a síly ve Vás
Nová spiritualita neboli Nová duchovnost výslovně poukazuje na skutečnost, že zdroj veškeré síly a pravdy jste Vy sami a že víc nepotřebujete. Vy sami jste zdroj, světlo, pravda a láska, neomezená radost a svoboda – a nikdo Vám nemůže nařídit, abyste ji prožívali za určitých konkrétních podmínek. Nenabádá Vás tudíž k hledání této síly a pravdy ve vnějším světě, v žádné z věcí světa, v žádné specifické síle světa ani konkrétní osobě či instituci. Dokonce ani v žádném předem určeném jednání. Nenařizuje, co máte jíst, kam chodit, komu se klanět ani jaké emoce máte vyjadřovat. Všeho jste pánem Vy a ani zástup mistrů nemůže nahradit Vaši vlastní formu naslouchání své duši a Bohu v ní. Ve skutečnosti Nová spiritualita říká, že Ty sám jsi osvíceným mistrem – záleží jen na tom, nakolik si to právě v tuto chvíli uvědomuješ a nakolik jsi k sobě upřímný. Zároveň Nová spiritualita každého vybízí k rozšíření chápání svého Já. Věří, že čím širší je každého sebepojetí, tím je jeho život plnější a bohatší a tím větší silou disponuje. Věří, že plnější a bohatší existence čeká na ty, kdo mají v sobě nástroje, jak osvítit svět, a že tyto nástroje jsou v každém z nás. Jestliže Nová spiritualita funguje ve Vašem přátelství, soustředíte se navzájem na Vaše vlastní prožitky a neservírujete si kvanta moudra, která jste získali z třetí ruky. Spolupracujete-li na nějakém úkolu a žijete Novou spiritualitou, pravděpodobně se dokážete dobře odpoutat od svých osobních příběhů, a přece to, co ze sebe vydáváte, vyvěrá z hloubi Vaší vlastní duše.

Ruší dogmata a klade otázky
Nová spiritualita je přístup, který opouští představu, že lidstvo chápe všechno, co potřebuje, aby vytvořilo svět, o kterém kdy snilo, čili svět míru, radosti a harmonie. Připouští, že je třeba dále poznávat a rozšiřuje současné názorové systémy o Bohu a Životě o nové myšlenky či představy a jejich pochopení takovým způsobem, aby se vztahovaly na všechny lidi a na celý svět. Nová spiritualita netvrdí, že něco „má být“, že něco „bylo míněno, aby to tak bylo“, že je něco „od Boha dáno“, že je něco „správné“ nebo „špatné“ a neodvolává se na žádnou morálku, nýbrž povzbuzuje k ověření funkčnosti právě pro Vás a právě tady a teď. Nová spiritualita povzbuzuje k tázání se po skutečné povaze věcí, podporuje znovuzvažování nejzákladnějších pravd i uvnitř tzv.spirituální komunity. Není pro ni nic „svaté“. Ve skutečnosti je jí svaté vše, a proto to nechce nechat zemřít mlčením či ustrnutím, natož nedotknutelností. Velmi dobře si uvědomuje, že právě myšlenky a představy jsou zdrojem všeho dění a veškeré konání je až jejich důsledkem.
Největší duchovní vůdci světa - Buddha, izraelští proroci, Ježíš, Marie či Mohammed byli ve svých dobách považováni za revolucionáře, či dokonce za odpadlíky. Inspirovali své pozdější následovníky k upouštění od tradice a ke znovuvytvoření vztahu s Bohem. Buddha dokonce na smrtelné posteli prosil své žáky: „Nepřijímejte to, co slyšíte, nepřijímejte tradici, nepřijímejte tvrzení jen proto, že byla v knihách, nebo proto, že souhlasí s vaší vírou, nebo proto, že to tvrdil váš učitel. Buďte sami sobě vlastními světly.“

Vidí štěstí pro všechny
Současné teologie a ideologie bývají teologiemi a ideologiemi oddělenosti či vyvolenosti a říkají, že spása či uspokojení náleží jen určitému jedinci, určité skupině, určitému národu, jen jedné rase či druhu. Odkláníme se od pojetí Boha, který rozlišuje lidskou rasu na „oni“ a „my“. Nová spiritualita současné teologie a ideologie rozšiřuje tak, že z nich činí pravdivější a zároveň funkčnější teologie a ideologie jednoty, které sledují východiska pro všechny bytosti.

Bere na zřetel proměnlivost slova
Hlásá, že všechna svatá písma jsou cenná a smysluplná a že jedno není horší pro druhé, ale že je třeba je chápat ve svém kontextu doby, místa a jazyka. Uvědomuje si, že i slovo je proměnlivé a každé jeho chápání a interpretace tedy v sobě může nést omyl. Nová spiritualita přináší myšlenku živé jednoty. „Živost“ znamená, že zde není statický ideál, ale neustálé vyvažování při neustálé proměně rozložení sil. „Jednota“ znamená uvědomování si celku a vůli spolupráce všech jeho částí. Slovo Bůh chápe jako označení této živé jednoty. Zároveň slovo Bůh zaměňuje i s dalšími slovy jako jsou Láska, Jednota, Pravda, Změna, Proces, Absolutno, Radost, Svoboda nebo např. Tao, jelikož je považuje za identická. V neposlední řadě Boha ztotožňuje i s Životem samým. Lze to vidět i tak, že v Boha naopak nevěří, ale uvědomuje si svět jako celek, který je více než součtem všech jeho částí a tvoří tak i celistvou vědomou bytost.

Oživuje spojení a jednotu
Nová spiritualita si uvědomuje, že lidstvo, příroda a vůbec všechno je nedělitelným celkem, což je jediným jejím skutečným zákonem, z nějž pak plynou všechny její další principy. Nová spiritualita tedy spojuje či spíše připomíná naše spojení s Bohem a s druhými. Vidí vše spojené či lépe jednotné a nerozděluje to. Tedy ani tzv. světské a tzv. duchovní nevidí jako dvě skutečnosti, ale jako jednu skutečnost, krásnou a hodnou úcty, tedy posvátnou. Tělo, mysl, srdce a duše - všechny tyto části jsou viděny jako posvátné. Zejména zapovězeným a nemilovaným částem našeho já navrací jejich právoplatnost a úctu. Vše je chápáno jako duchovní a duchovní se stává chlebem. Nenabádá, abyste cokoli od sebe odháněli, viděli jako od přirozenosti zlé, ale abyste se s tím vyrovnali a přijali uvnitř sebe jeho existenci, ale ani po Vás nevyžaduje, abyste s tím souhlasili – sebedefinici vidí jako životně důležitou.

Tak i vše rozčilující a vše, s čím jsme v nesouhlasu, nevidí Nová spiritualita jako něco, co by bylo od nás oddělené a na nás nezávislé – každý jeden je zodpovědný za to, co se v jeho světě odehrává a nemůže se ve skutečnosti od toho distancovat. Není samostatného viníka a samostatné oběti – i oběť své viníky přitahuje podobně jako viník své oběti. Nikdo není zcela viníkem a nikdo zcela obětí. Nová spiritualita si uvědomuje, že každý dělá ze svého pohledu a momentálního pochopení to nejlepší, co může.

Uznává svobodu individuální cesty
Nechce stanovovat nový pevný systém filozofie či náboženství, dává právoplatnost mnoha definicím a cestám směřujícím k pravdě. Nová spiritualita nikoho neodsuzuje za způsob, jakým se vztahuje k absolutnu aneb ke všemu, co je. Každý se k tomu, co jest, vztahuje po svém – a někdo třeba i ateismem nebo bojem. Vyznává tak neustálou proměnlivost a relativitu v mnohorozměrném univerzu mnoha jedinečných bytostí. Naše cesta není lepší, je to jen jedna z cest, jelikož všechny bytosti a všechny jejich cesty jsou jen nezbytnými částmi celku, z kterého nelze žádnou odebrat. Proto není ani nikdo z nás lepší než kdokoli jiný. Aby byl celek celkem, nesmí mu chybět žádná část, a proto je pro něj každý úplně stejně nezbytný. Přestože není nikdo lepší, je každý naprosto výjimečný a je užitečné, aby se vyjádřil ve své jedinečné a nejpravdivější podobě a nepopíral svůj neopakovatelný díl celkové Pravdy, na níž se tak jako tak podílí. Pravda pomáhá k uvědomění přirozené svobody. Společnost skutečně žijící Novou spiritualitu pro to má naprosté pochopení. Jelikož vždy začíná a nakonec i končí u sebe, nesnaží se změnit někoho tak, aby jí vyhovoval, nýbrž se snaží změnit sebe tak, aby jí nikdo nevadil. Cokoli chce změnit, mění prvotně v sobě a druhotně ve vnějším světě a prakticky vůbec neusiluje o změnu druhého, natož aby mu nařizovala, co smí a nesmí dělat. Přináší druhým to, co považuje za nejlepší ze sebe, ale nemá zájem tím ubírat jedinečnost jejich cesty. Nová spiritualita může být součástí kteréhokoli náboženství.

Připomíná přirozenou svobodu každého a jeho odpovědnost za svůj život
Každý má přirozenou svobodu, o kterou ho nikdo nemůže připravit, aby prožíval právě to, co chce prožívat. Nová spiritualita říká, že Boží vůle je totožná s naší, protože my sami jsme přinejmenším součástí Boha a jeho vůle. Bytost žijící Novou spiritualitu ví, že záleží jen na ni, nakolik je šťastná, a také důvěřuje poznání, že ke svému štěstí nepotřebuje nic vnějšího. To neznamená, že záměrně trpí nebo ignoruje dění vnějšího světa, jen ji to umožňuje nevydělovat nic ze sebe, přibližovat se k uvědomění, že vše je její součástí a činí ji to dokonale tolerantní k chování ostatních. Ve vzájemné úctě takovéto bytosti jednoduše přijímají vnější důsledky vzájemného chování a v ničem se neomezují. Vždy ví, že pokud není spokojená, může to vyřešit bez zasahování. Uvědomuje si, že ona rozhoduje o svém životě a její skutečnou svobodu ji nikdo nemůže vzít. Svoboda je základem života, protože není, kdo by ji životu neboli celku bral. My jsme součástí celku a tedy i naše rozhodnutí jsou součástí rozhodnutí celku, neboli co chceme my pro sebe, chce i Bůh pro nás. Svoboda tedy není něco, co bychom si měli zasloužit, jednoduše ji máme od přirozenosti.

Za měřítko má funkčnost
Nová spiritualita nic nehodnotí jako správné nebo špatné – tato označení bere za smysluplná jen v kontextu toho, čeho chce ten který člověk či společnost svým jednáním dosáhnout. Aneb nic není správné či špatné samo o sobě. Jediným měřítkem Nové spirituality je tak funkčnost – buď nám něco slouží, a nebo ne. Neřídí se žádnou morálkou, která by byla příliš obecná a nepřizpůsobivá a jejíž opodstatnění by mohlo být zapomenuto. Vyzývá k tomu, aby každý vědomě rozhodoval, co pro něj v tuto chvíli platí. Jelikož Nová spiritualita nerozděluje, nevidí obecnou správnost či špatnost a tedy nevidí ani žádné pro všechny společné nebe a peklo. Místo na základě nebe a pekla se rozhoduje na základě funkčnosti v přítomném místě a čase – v tady a teď. A tak žádné téma, oblast lidského žití ani označení není pro ni směrodatné. Řekněme si to na příkladech, abychom si představili dosah tohoto pochopení: Sex v jakékoli podobě není špatný, hluboká oddanost a podřízenost ani v otrocké podobě není sama o sobě špatná, pacient psychiatrické léčebny není horší, nesvobodnější, hloupější ani méně cenný než prezident republiky, myslet sám/a na sebe a hodnotit podle toho svět není špatné. Jsou to jen příklady – pravda, vybrané s ohledem na vysokou míru odsuzování v dosavadní společnosti. A platí to i naopak, v tom, co by mohlo být ze zvyku označováno za správné: Věnovat život dobročinnému povolání není samo o sobě dobré, být neovlivnitelný a sebevědomý není správné, věnovat se meditaci není lepší než prodávat své tělo, mít schopnost řešit složité filosofické, organizační či matematické problémy není lepší než narodit se s nízkou inteligencí nebo naivitu a jednoduchost sledovat dobrovolně.

I pro praxi přináší Nová spiritualita dar „tady a teď“ – ve vztahu s druhým neřešíme, jak jsme se chovali dříve ani co udělal ten druhý. Jsme spojeni právě tady a teď a kromě posvátna mezi námi nic nestojí. To neznamená, že zapomeneme nebo že se nebudeme vymezovat, ani že bychom byli povinni trávit čas s každým, kdo projevil útok nebo jen opačné směřování, než je to naše. „Pouze“ si uvědomujeme, co je minulost a co současnost, že každý člověk je v posvátném okamžiku teď čistý. To, co má z minulosti trvání a opodstatněnost, se stejně neztratí. Platí i pro Tebe: Nezáleží na tom, cos udělal, ale na tom, co uděláš.

Nová spiritualita podněcuje k uskutečňování duchovních pravd v každodenní praxi vlastního života.

Popisuje, co Bůh je, nikoli, co chce
Uvědomuje si, že Bůh, Jednota, Absolutno či Celek je již vším, a tudíž nic nepotřebuje a nevyžaduje. Netvrdí tedy, že něco musíte. Neříká, že byste Boha museli jakkoli uspokojovat, nebo že by měl jakékoli potřeby. Dokonce tvrdí, že ani Vy ho k životu nepotřebujete vyznávat, pokud nechcete využít jeho nádherné a mocné síly. Tedy místo popisu, co Bůh chce, věnuje se Nová spiritualita popisu, co Bůh je – tj. především, že je právě Celkem. Je vším, co je, tím jediným, co ve skutečnosti existuje, jediným časem, který kdy nastal, jediným místem, které kdy existovalo, jedinou věcí, jedinou myšlenkou a jedinou bytostí, která existuje (The Only Thing/Territory/Time/Thought/Team/Tantra/Term That Is – TOTTI). Nová spiritualita tedy odpovídá na tři základní otázky:
1.Co je Bůh? a odpovídá si: Bůh je život a všechno v životě.
2.Co chce Bůh? a odpovídá si: Nic.
3.Co je smyslem/účelem/funkcí (důvodem pro uvědomování si) Boha? a odpovídá si: Může být použit – je zdrojem síly.
Jelikož Bůh již je vším, co by kdy mohl chtít, nezůstává nic, po čem by toužil, co by po nás vyžadoval nebo čím by svou lásku podmiňoval. Naopak nám dává veškerou svoji sílu k dispozici. Jelikož je spokojený tak, jak je, nepřeje si nic a svou vůli odkazuje nám. Chceme-li být s ním a využít jeho pomoci, stačí, když si uvědomíme naši jednotu a využijeme skutečnosti, že od ničeho doopravdy oddělení nejsme. Tím, že se ztotožníme s větší částí celku, také víc získáváme a přibližujeme se ke ztotožnění s celkem, který již nepotřebuje vůbec nic. Tak i my sledujeme cíl sjednocení lidstva, které, bude-li jednat jako celek, bude mít téměř všechno, co si přeje, a vyřeší své nedostatky.

Uznává soběstačnost života a tedy sebe
Říká, že život (celek / svět / Bůh…) je zcela soběstačný, nic mu neschází a všeho má dostatek, protože jeho součástí už je vše, co by kdy mohl teoreticky potřebovat. Neříká tedy, že něco není Bůh nebo že něco nepochází od Boha. Proto také neříká, že Bůh něco chce nebo že něco musíte dělat, natož že byste museli trpět. Radost je naším přirozeným stavem, protože celku nic nechybí a nic nepotřebuje, čímž nepotřebuje ani utrpení a nemá důvod proč radostný nebýt. Znamená to také, že nikdo mi ve skutečnosti nemůže provést nic, co bych si sám na vědomé úrovni duše nevybral a že to vždy mohu změnit. Protože Nová spiritualita vnímá dokonalost, soběstačnost a koloběh života, projevuje to také v chování v přírodě. Pozoruje, jak příroda zachází s energií, hmotou či organismy, usiluje o pochopení přirozenosti a kopíruje její metody. Vidí její jednoduchost a maximálně efektivní eleganci, vidí například oblé a spirálovité tvary, princip zlatého středu či fraktálů, věčný pohyb, vzájemně prospěšnou koexistenci druhů, věčnou obnovitelnost zdrojů a fungující princip nabývání síly bez nutnosti vyčerpat jiný zdroj síly. Proto člověk žijící Novou spiritualitu sice s pokorou přijímá situaci a možnosti, do kterých se narodil, ale maximálně ve svém vlastním životě usiluje o chování a používání technologií, které nezpůsobují vyčerpávání, destrukci a zamoření přírodního prostředí. V každé činnosti se snaží vytvářet pozitivní externálie, i kdyby jimi bylo jen vlastní vědomé pozorování. Aniž by o to usiloval, sleduje nejpřirozenější cesty.

Život má za nejvyšší hodnotu
Přináší myšlenku rozvíjejícího vědomí přirozenosti Boha a Života. Chápe, že život v podobě života poznává život jako život. Jinými slovy my jsme jeden Život, který si je sebe vědom a skrze sebe se poznává a opět shledává, že je Životem. Nová spiritualita tedy chápe, že vše je život a nesleduje cíl vyloučit z něj – tedy ze sebe – cokoli. Právě uvědoměním, že vše je život, sama odhaluje nemožnost z něj cokoli vyloučit. V žádném případě nemá zájem likvidovat, omezovat, trápit a znehodnocovat jakoukoli bytost nebo projev života pro žádnou víru, ideu nebo teorii. Od života se učí, nikoli naopak. Život je nejsvatější vírou Nové spirituality a je její nejvyšší hodnotou. Nová spiritualita tím potvrzuje přirozenost, že Život je sebezáchovný a tedy sebemilující. Také tím říká, že nevyznává neměnné absolutno nad v praxi neustále se měnící proces Života.

Lásku bere jako univerzální, přirozený a svobodný stav
Uvědomíme-li si sebe jako celek a nic ze sebe nevydělujeme, jsme zcela soběstační, radostní a svobodní. Ani láska, jako další ze jmen Boha, nezná omezení a podmiňování, nelze si ji vynutit ani ji omezit na jeden subjekt a vyjadřuje se svobodou. Láska prostě je a buď ji cítíme, nebo ne. Některé další části celku ji v nás mohou probouzet spíše, jiné méně, ačkoli jsme všichni stejně milování hodní. Některé její části nám mohou být blíž, ale stejně jsme všichni Bohem milováni stejnou měrou. Tím platí i zákonitost, že čím více si uvědomujeme svoji božskost neboli cítíme za větší část celku, tím více a jednotněji milujeme všechno a všechny. Abychom se však spojili v posvátném kruhu jednoty, stačí, abychom podali ruce těm nejbližším a řetězovou reakcí se propojíme skrze další i se všemi ostatními. Aneb abychom vyjádřili a prožívali jednotu, není nutné, abychom milovali všechny stejným způsobem a byli ihned dokonalí. Přirozený stav je být částí a kdybychom se všichni stali vědomým Bohem, nebyl by již svět.


Dává nové nečekané možnosti k přetváření reality
Toto je malá úvaha nad novými možnostmi, které vyplývají z filosofie přednesené v knihách Neala Donalda Walsche:
Z jediného zákona Nové spirituality – zákona jednoty – vyplývají nové závratné nástroje k přetváření naší reality. Bůh si nic nežádá krom toho, co si přejeme my, kteří jsme přinejmenším součástí Boha – Celku. Proto neustále rozhodujeme a naše osudy jsou tedy utvářeny našimi záměry. Má-li svůj podíl na našem osudu naše činnost, pak i ta je z našich přesvědčení a záměrů pochopitelně odvozena. Neochvějná rozhodnutí přivolávají zázračné události, protože stále platí, že naše jednání neplyne jen z částečného momentálního rozhodnutí, ale je vždy důsledkem celkového stavu vědomí a přesvědčení o světě a jeho možnostech. Každá další část světa neboli celku pak reaguje na naše přesvědčení, jelikož od žádné nejsme odděleni. V rámci svých dílčích možností pro nás tedy pracuje úplně všechno. Jednotlivé neživotné formy energie i jednotlivé bytosti – vše reaguje na naše přesvědčení a je-li takové přesvědčení s nimi v souladu, podporují nás v něm. Jsme-li ve svém vědomí spojeni s celkem, pak nás podporuje úplně vše. Co je skutečně a tedy dlouhodobě prospěšné, je právě jednota - a ta je ze své povahy dobrá stejně pro všechny části celku. Nová spiritualita věří ovšem nejen tomu, že co je prospěšné celku, je prospěšné i jedinci, ale také naopak, že co je prospěšné pro jednoho, je prospěšné všem, což nic nemění na tom, že určité jednání jednou je a podruhé není prospěšné. V tomto dochází často k omylům: Někdy je prospěšnost celku zaměňována za prospěšnost většině, ale to není prospěšnost celku – celku je vždy prospěšné nezapomínat ani na jednoho vybočujícího jedince či skutečnost. Jindy je činnost prospěšná jednomu nesmyslně vnucována jako prospěšná druhému. A často se lidé domnívají, že tvrzení „co je prospěšné jedinci, je prospěšné všem“ znamená sobectví, ale sobectví je pouhá krátkozrakost a škodí-li něco ostatním, nakonec to stejně uškodí i mně. Naše jednání a zkušenost jsou důsledně vytvářeny našimi představami. Naše představy rozhodují i tehdy, pokud se nerozhodneme a pokud nemáme v konkrétním případě žádné představy, rozhodneme tím přesunout svou vůli ze svého vědomí do podvědomí nebo vůle ostatních. A čím méně jasná rozhodnutí mají ostatní, tím spíše je rozhodnutí o budoucnosti přenecháno na nás.

Vidíme, že je možné úplně všechno, pokud je to vyjádřením celku a ne vzepřením vůči němu. Tato neuvěřitelná svoboda možností je způsobena i tím, že čas pro Celek fakticky neexistuje – aby zůstal vším, je minulostí i budoucností a všemi možnostmi událostí a forem. Z pohledu celku vše již existuje v jednom jediném přítomném okamžiku, a tak si jen vybíráme, kterou jeho část chceme prožít. To znamená, že máme možnost prožít cokoli. Celek nic nepotřebuje, jelikož je celý, úplný a zcela uspokojený, a tak je vše jen na nás. Vždy je však účinnější vycházet ze svého momentálního vědomí a vyjádřit ho na maximum, vyhlásit kdo jsme, nikoli se obětovat na oltář nepochopené jednoty. Jednota není jednotou, vynecháme-li sami sebe a popřeme-li, že nejvíce toho pro sebe máme udělat my sami. Dokud nám to přináší radost, měňme sebe a své okolí tak, aby to odpovídalo naší představě. Tak můžeme poznat realitu našich teorií a poznat sami sebe. Tím se posouváme dále k pochopení nejvyšší pravdy celku. Jedině tím, že budeme měnit vše, co se nám z omezeného pohledu nezdá funkční, můžeme nakonec dospět k poznání, že měnit není třeba vůbec nic. Nová spiritualita věří, že jsme tu pro to, abychom si uvědomili svou podstatu, abychom se rozpomenuli za pomocí svobodného a radostného tvoření, nikoli abychom trpěli a pouze reagovali na vnější podněty. Věří, že co dáme jiným, to sami budeme prožívat a to sami získáme, jelikož si uvědomíme, že jsme nemohli dát něco, co sami nemáme. Ostatně to tak funguje i tehdy, když si to neuvědomujeme. Abychom něco zažili, buďme toho zdrojem!

Dalibor Novák, DiS.